Zelený Baull 144 / Mně začátečníci nevadí...

Když jsem tu nedávno psal o tom, zda by nebylo vhodné uvažovat o zrušení golfových zkoušek způsobilosti (CO KDYBYCHOM ZRUŠILI ZKOUŠKY ZPŮSOBILOSTI?), v diskusi k článku se někteří pisatelé vyjadřovali nechvalně o „zelenokaretnících“, respektive „čtyřiapadesátnících“. Nejen v této debatě, ale i obecně bývá golfový začátečník terčem posměchu a výčitek: neumí se na hřišti chovat, neumí hrát, ničí odpaliště i ferveje, a ještě ke všemu zdržuje.
Musím se všech, kteří s golfem začínají a mají hendikep 54, zastat. A přiznávám, že společnost těchto hráčů je mi někdy milejší než flajt složený sice ze zkušenějších, ale také náležitě suverénnějších hráčů.
K začátečníkům necítím zášť v prvé řadě proto, že začátečníkem jsem byl taky. Byl jím ostatně každý z nás. Proč se tedy vztekat na někoho, kdo prochází tím samým procesem, jakým jste prošli i vy? Přehmaty lze „čtyřiapadesátníkům“ odpouštět, protože plynou z pochopitelných příčin. Ti lidé jsou nejistí, neumějí to, stydí se. Vyvolávají ve mně dokonce i jisté sympatie tím, jak se drží zpátky, nedávají průchod svému egu. I když jsou v občanském životě třeba šéfy velkých korporací či mají na kontě stovky miliónů, tady vědí, že jsou za prvňáky ve škole. Moc dobře cítí, že kdyby se chovali příliš šéfovsky, byli by za idioty. Je to i v lidské přirozenosti, že když jsem někde nový a rozkoukávám se, nederu se dopředu.
Začátečníci mi nevadí ani při turnajích, protože do flajtu vnášejí vědomí normálnosti. Skupina hráčů s hendikepy pod 20 bývá někdy pohlcena pocitem vzájemné soutěživosti, až řevnivosti, ale když má jeden HCP 5, druhý 15 a třetí se čtvrtým okolo 50 je to jako v životě: průřez napříč společností. Každý si hraje to svoje, horší hráč se může od lepšího něco naučit. A není pravdou, že „čtyřiapadesátky“ automaticky zdržují hru. Jistě, pokud udělá flajt 54-54-52-50, pak zdržovat bude. Ale když při canon startech hrají flajty namixované, nebývá ten nejslabší automaticky nejpomalejší. A hlavně: vždycky je tu zkušenější hráč, který zelenáčovi řekne, že při osmé ráně na čtyřparu, sto metrů od grýnu, už by měl míček zvednout a nedohrávat.
Bohužel mnoho původně ostýchavých hráčů se postupem doby „otluče“, zdrsní a začnou se chovat jako ředitelé zeměkoule. Je smutné, kolik lidí rychle zapomíná na své první kroky, na vlastní nejistotu. U některých hráčů dokonce nastává fáze, kdy mají dojem, že poznali veškerou golfovou moudrost. Obvykle to bývají pánové středního věku, kteří mají ten zmíněný HCP pod 20 a hrají už nějaký pátek (i když u nás, kdy pětaosmdesát procent golfistů nehraje déle než 10 let, skoro žádní opravdu dlouholetí hráči nejsou). Takového člověka popudí kdejaký novic, a to se pak strhne lavina tvrdých slov jak na hlavu dotyčného nebožáka, tak na hlavu jeho trenéra, který ho přece měl všemu naučit... Tihle „zasloužilí soudruzi golfisté“ bývají důležití jak rádio a nedůtkliví jako osazenstvo čekárny u lékaře.
Vyčítat přitom začátečníkům, že se na golfu neumějí chovat, je podobné jako vyčítat malému dítěti, že je malé a nic neumí. Musí se to prostě naučit... Spolehlivým způsobem, jak se lze ubránit zbytečnému peskování těchto hráčů, je vzpomínka na vlastní začátky. I já jsem samozřejmě v časech své zelené karty hrál blbě, byl jsem nervózní, občas jsem i vyráběl kiksy odporující jak golfové etice, tak pravidlům. Dokonce si pamatuju, že jsem při své úplně první návštěvě hřiště ve zmatku a nervozitě zapomněl vrátit vlajku do jamky... Což je samozřejmě „strašlivé“. I si proto dneska, když vidím vlajku namísto v jamce na ležet grýnu, prostě jen řeknu: třeba začínali... Ze zlé vůle to určitě neudělali.
À propos: jestli vám někdo bude tvrdit, že když začínal, vždycky na hřišti věděl, co má dělat a jak hrát, tak kecá. Takového golfového génia jsem totiž ještě neviděl. A nebyl jím určitě ani Tiger Woods.