Vojna, mír a Rusko | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vojna, mír a Rusko

Andrej Halada1. října 2007 • 10:13
Vojna, mír a Rusko

Dostal jsem před časem všechny čtyři díly sovětského filmu Vojna a mír na DVD. Soubor vydaly Levné knihy, film natočil v letech 1965-69 Sergej Bondarčuk. Dohromady má epopej 150+100+80+100 minut, tedy přes sedm hodin.

reklama


Teď jsem si ve studených podzimních dnech film pustil – a jak mne uhranul! Jen co jsem zhltl prvních 150 minut, hned jsem si musel pustit dalších 100, abych – bylo už asi půl jedné v noci – vypínal třetí díl v minutě zhruba dvacáté. Ne snad proto, že bych usínal, ale abych si ten zážitek trochu víc užil, nechal si něco hezkého i na zítřek.
Nebudu tu detailně popisovat, jak mistrně natočené je tohle drama milostné, válečné i trochu filozofické. Vojenské scény jsou díky zhruba 130 000 komparsistům pořád lepší než dnešní počítačem vytvořené bojové scény hollywoodských filmů. V lyrických pasážích je režisér virtuózně expresivní. Dokonale hraje příroda, hudba i kamera. Jednoduše: je to ryzí umění, které i přes jistý patos pořád bere za srdce jak svou formální velikostí, tak myšlenkovou hloubkou.
Ale přenesme se do dnešních časů, kdy o sobě ruská velikost opět dává vědět. Už jsme si odvykli uvažovat o Rusku jako o jedné z největších mocností světa, ale zdá se, že je zpátky ve hře: obrovitý medvěd, který je sice neohrabaný a pomalý, ale má sílu vnitřní i vnější.
Jak velký cit pro národ i zemi v každém Rusovi plápolá, to pochopíte právě z Bondarčukova spektáklu. Vznikal v relativně volné době 60. let, Tolstého román nebylo třeba příliš přizpůsobovat myšlenkám socialistického realismu, ale přesto je tu jedna ideologie přítomna: ruské národovectví, ruský nacionalismus, chcete-li. Ne, teď to nemyslím v negativním významu. Film totiž kromě jiného oslavuje hrdinství i hrdost ruského vojáka, ať už je to šlechtic, generál či prostý vojín. Je to hold vzdaný ruské zemi i jejím lidem, kteří vždycky trpěli a trpí, ale když je potřeba vlasti pomoci, tak v sobě najdou sílu k tomu, aby šli a umírali.
Rusko je skutečně z našeho malého českého pohledu až nepochopitelný fenomén. Že byli Lenin se Stalinem jedni z největších nositelů zla v minulém století? Nevadí, hlavně že byli velcí… Že i vládci ze staletí předcházejících také nevládli Rusku nikdy osvíceně, ale skoro vždy absolutně a despoticky? Nevadí, protože i tak šířili velikost Ruska. Ruský člověk se sice vždycky mohl bát své vrchnosti, mohl z rozhodnutí mocných přijít o všechno i o život (nebo skončit na Sibiři), ale vždycky se mohl ve své mysli opřít o vědomí, že ruská země, do níž patří, tu byla, je a bude. V moderních dějinách se nikdy nikomu nepodařilo ji přemoci. Je to opravdu velká idea, ke které se může Rus dneška upínat, stejně jako ji vzýval před sto lety. V tomhle si Američané s Rusy v ničem nezadají: jedni jsou hrdí na svůj stát proto, že si ho sami vybudovali a on vzkvétá, druzí jsou na něj hrdí proto, že už tak dlouho existuje ve své rozložité nekonečnosti.
Samozřejmě, že nám ve Střední Evropě není – navíc se zkušeností z let 1948-1989 – vůbec milé, když se Rusko znovu hlásí ke svému velmocenskému postavení. Ale upřímně řečeno, až tak moc s tím udělat nemůžeme. Kromě ještě většího přiklonění se k západu snad můžeme jen doufat, že ruská expanze do středu Evropy po roce 1945 byla spíš výjimkou. Ruské výboje byly také většinou dány tím, že na jeho území někdo zaútočil. Pak se totiž medvěd probere a máloco ho zastaví.

Andrej Halada


Klíčová slova: halada



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama