Božský Luciano zemřel a v televizi se objevily především šoty z jeho veřejných vystoupení na velkých pódiích. Ať už šlo o koncerty Tři tenoři anebo o akce Pavarotti a přátelé. Odkud se vlastně Pavarottiho koketování s nejširšími posluchačskými masami vzalo?
Vše začalo ke konci 80. let, kdy se jeho vystupování na světových operních pódiích už chýlilo ke konci. V opeře zavládl nový trend: snaha po větší herecké realističnosti. Především Pavarottiho tělesné rozměry působily v některých inscenacích trochu nepatřičně (tenhle problém se mimochodem ještě více týkal korpulentních žen). V tu chvíli přišel producentský nápad na koncerty Tří tenorů jako spása. Pavarotti, vystupující spolu s Plácidem Domingem a Josém Carrerasem, našel novou platformu, velká pódiová vystoupení, kde navíc skutečně uplatnil svou největší přednost: hlas. První koncert a CD Tří tenorů přichystané pro mistrovství ve fotbale v roce 1990 v Itálii bylo skutečně dobrým kouskem. Vysoká pěvecká úroveň se tu skloubila se zábavným, až mírně ironickým pojetím některých skladeb, kde se mísily árie s lidovkami. Je také zřejmé, že z oněch tří tenorů to byl právě Pavarotti, kdo trojici táhl, byl nepsanou jedničkou (kdyby se ale měli setkat na pódiu v některé operní inscenaci, asi by nejlépe obstál komplexněji vybavený Domingo).
Další koncerty i turné už spíše akcentovaly obchodní stránku věci, ale byla to v zásadě většinou dobrá operní show. A měla také svůj dopad, neboť těch, kteří chodí do divadel na operní kusy, je skutečně velmi málo - zatímco těch, kteří jsou ochotni poslechnout si výběr z operních árií na cédéčku doma, v autě atd., je více. A Pavarotti jim byl branou do tohoto světa. Svými koncerty oslavil i roli skutečného hrdinného „pěvce“, jehož největší devizou je krásný a jedinečný hlas – a to, jak vypadá na pódiu, je úplně fuk.
Pak přišel zpěvák s myšlenkou na charitativní akce Pavarotti a přátelé, čímž už přestoupil hranice operního světa a vstoupil do světa pop music. Tady se obracel k snad ještě širšímu publiku, a když zpíval společně s U2, viděli to všichni: mladí i staří. Pavarotti tu ale už působil spíš v roli showmana, o kterém diváci sice vědí, v čem vynikl a vyniká, ale zajímá je spíš jeho mediální aura, než jeho umění. Navíc Pavarottiho přímé pěvecké spojení s popem a rockem působilo někdy až komicky. Kupříkladu skladba Miss Sarajevo, kde zpívá jen v pozadí, vyšla ještě skvěle, ale jakmile se na pódiu dal do zpěvu s ostatními rockery, byl to bizarní poslech: jeho vypjatý operní zpěv vysoce převyšoval i toho nejlepšího pop-pěvce, ale protože šlo o popové písně, byl Pavarottiho výkon jaksi nepatřičný. Jako kdyby na letecký den modelářů najednou přiletěl velký dopravní boeing.
Je zřejmé, že Pavarotti byl ke konci své kariéry především symbolem opery. Z pozice výkonného „hráče“ se dostal do pozice jakéhosi „nehrajícího kapitána“, který mužstvo vede, ale sám stojí už poněkud mimo. Všechny dnešní operní hvězdy mu ale vděčí za jedno: byl to především on, kdo přenesl operu na větší pódia, na stadióny, udělal z ní zase tu velkou show, jakou kdysi byla. A tím také umožnil hvězdám, aby si více vydělaly.
