Zelený Baull 119 / Už jste dali houlina?

Zelený Baull 119 / Už jste dali houlina?

Zelený Baull 119 / Už jste dali houlina?

Hole-in-one, neboli „houlin“, neboli míček zahraný z odpaliště přímo do jamky, to je sen každého golfisty. Zatímco po singlhendikepu, tedy HCP po 10, sice mnozí hráči touží, ale většina moc dobře ví, že k téhle hranici nikdy nedojde, hole in one je v zásadě dosažitelná záležitost. Chce to jen trochu umu a pořádnou porci štěstí. Impulsem k napsání tohoto článku bylo hole in one, kterého jsem byl očitým svědkem.

Hole-in-one, neboli „houlin“, neboli míček zahraný z odpaliště přímo do jamky, to je sen každého golfisty. Zatímco po singlhendikepu, tedy HCP po 10, sice mnozí hráči touží, ale většina moc dobře ví, že k téhle hranici nikdy nedojde, hole in one je v zásadě dosažitelná záležitost. Chce to jen trochu umu a pořádnou porci štěstí.Impulsem k napsání tohoto článku bylo hole in one, kterého jsem byl očitým svědkem.
Hrál jsem s generální sekretářem ČGF a zároveň reprezentantem Miroslavem Holubem, šli jsme pracovně-přátelských devět jamek v Hodkovičkách. Na páté jamce, která má par 3 a délku 155 metrů ze žlutých, Míra vytáhl laserový zaměřovač, chvíli se jím díval na vlajku, pak řekl: „188 metrů“ (hraje z bílých odpališť), vzal do ruky čtyřku železo, zkoncentroval se a odpálil. Míček volně padal, skočil kus před jamku a kutálením najednou zmizel. „To je snad hole in one…“, řekl jsem nevěřícně, protože na tu dálku nebylo přesně vidět, co se stalo. Ale rychle jsem pochopil, že je to opravdu „eso“ a Mírovi gratuloval. „Kolikátý tvůj hole in one to je?“, ptám se ještě. „Druhý…“ „A kolik let hraješ?“ „Dvacet jedna“, odpověděl sedmadvacetiletý Míra. „Tak to mám vlastně štěstí i já, že jsem u toho mohl být….“

Pojďme ale od konkrétního „houlina“ k obecnému fenoménu hole in one. Podle jedné statistiky je pravděpodobnost, že profesionál na americké PGA Tour zahraje eso, zhruba 2 400 : 1. K tomuto číslu dospěli statistici na základě jedné sezóny, kdy bylo odehráno na parech 3 něco přes 80 000 úderů a jen ve 34 případech míček spadl rovnou do jamky. Zároveň spočítali, že pokud profesionál hraje čtyři pary 3 na kolo, čtyři kola v turnaji a turnajů odehraje třicet ročně, může dát hole in one jednou za pět let. Eso tedy není v jistých případech jen dílem náhody, stačí, pokud jste hráčem s hendikepem okolo nuly a nižším, vaše rány jsou dostatečně přesné a hrajete dostatečně často. Pak je vcelku možné, že vám to tam alespoň jednou za život spadne.

Hledisko pravděpodobnosti hole in one lze nicméně spočítat i jinak, aby i méně přesný hráč či amatér mohl zjistit, jakou má pravděpodobnost zásahu do černého. Vezměme si ku pomoci statistické a geometrické metody a vytvořme zcela modelovou, až laboratorní situaci: par 3 dlouhý 100 metrů s grýnem ve tvaru dokonalého kruhu s poloměrem 10 metrů (tedy průměrem 20 metrů). Takto veliký grýn má celkovou plochu 314 metrů čtverečních. Jamka o průměru 10,5 cm má plochu zhruba 87 centimetrů čtverečních. Velikost grýnu (3 140 000 centimetrů čtverečních) se má k poměru velikosti jamky zhruba 36 000 : 1. Pokud bude hráč hrát tak dobře, že v každé ze svých 36 000 ran zasáhne grýn, pak by mohl také zasáhnout v jednom případě jamku. Pokud mají jeho rány větší rozptyl, nedokáže na těch 100 metrů trefit grýn a zasahuje kruh o průměru 20 metrů, pravděpodobnost se ještě sníží, bude zhruba 144 000 : 1. Pokud se mu daří na těch 100 metrů hrát míčky blíž k jamce, řekněme v rozmezí pouhých pěti metrů, pak samozřejmě pravděpodobnost hole in one stoupá. V takovém případě bude asi 9 000 : 1. To už se také blížíme číslu ze statistiky PGA Tour. Jenže kdo dokáže skutečně pokaždé trefit míč ze sta metrů tak, aby nebyl dál od jamky než těch pět metrů? Většinou to už bývá jen ten zmíněný profesionál, případně hráč s hendikepem nula. A zdůrazňuji také, že všechny uvedené výpočty jsou čistě teoretické, je to jen jakási virtuální a ideální hra s čísly a rozměry. V realitě se totiž míček může třeba i odrazit od vlajky, je nutné počítat s povrchem grýnu, větrem atd.

Když se proto vrátím zpátky z teorie do praxe: pro 99% hráčů golfu na celém světě je hole in one stále jen tou otázkou náhody, je to loterie, kde se vyhrává především díky štěstí. A i když jistý fotbalový funkcionář-korupčník říkával, že „štěstíčku je potřeba jít trochu naproti“, v případě hole in one to znamená jediné: hodně trénovat a snažit se hrát co nejpřesněji. O podvodnících při turnajích upisujících si rány jsem už slyšel, ale že by si někdo vymýšlel, kolik „houlinů“ už zahrál, s tím jsem se zatím nesetkal (pominu-li známý případ jistého severokorejského vůdce, který prý po zahrání tří hole in one v jednom kole prohlásil, že golf je jednoduchá hra…). Existuje na to i jeden pěkný golfový příběh, kde je hlavním hrdinou hráč, který odevzdal skórkartu, jejíž číslice na devítce byly: 9-21-9-16-11-13-1-11-9. A každý mu tu jedničku na sedmé jamce věřil – protože ten, kdo má odvahu přiznat, že na jiné jamce zahrál 21 úderů, přece nebude nikdy lhát.