Jen co se golfista začátečník rozkouká, už se na něj ze všech stran valí zásadní informace: pro dobrý výsledek v golfu je důležitá krátká hra. V příručkách se praví, že jde o hru ze vzdálenosti do 100 metrů od grýnu, počítá se do ní také patování. Jestli ale něco začátečníka nebaví, je to právě nácvik krátkých ran.
Vzpomínám si, že i mně připadalo hraní ze vzdálenosti čtyřiceti metrů jako takové šmrdlání. A co teprve patování! Koho by bavilo pořád cvičit ty metrové paty, navíc když ne všechny tam padají…Dnes o důležitosti krátké hry nepochybuji, i když je potřeba výše uvedené tvrzení uvést na pravou míru. Krátká hra samozřejmě může zachránit jamku ve chvíli, kdy nejste například na grýnu v regulaci. Nicméně dlouhá hra je také důležitá. Je potřeba umět hrát plné rány krátkými i středními železy, a také umět alespoň na základní úrovni hrát se dřevy. To je fundament, na němž lze pak pomocí krátké hry postavit celkový úspěch.
Postupem doby jsem skutečně nalezl určité zalíbení v trénování právě těch čtyřicetimetrových ran, ale třeba také v čipování. Když jdu na drajving, obvykle si vezmu tak okolo stovky míčků, prvních padesát odehraju a pak si vezmu druhou padesátku a jdu na cvičný grýn pro krátkou hru. Takový grýn má okolo sebe někdy dost prostoru, takže se na něj dají hrát i rány ze vzdálenosti do padesáti metrů. Vezmu do ruky vedžky - lobku 60 stupňů nebo send vedžku – a hraju obloučkem padající rány s minimálním doběhem. Doslova si to užívám, protože nemusím do ran dávat vůbec žádnou sílu. Je to klidná filigránská práce. Ale také si odpočinete po těch prvních padesáti plných ranách. Při čipech beru do ruky více holí, od send vedžky tak do sedmičky. Vlastně dělám přesně to, co se píše v učebnicích tréninku – ale navíc mě to baví, nemusím se do takové výukové lekce nutit. Trénink krátké hry mi zabere zhruba 30-45 minut, pak se zase vrátím na rohožku a zbylých padesát míčů vystřílím.
Na tréninku krátké hry se mi líbí ona maximální snaha o přesnost a zároveň fakt, že jde stále o švih golfovou holí. Příjemné je i to, že na čipovacích grýnech bývá málo lidí. Většina stojí na rohožkách a střílí to tam ostošest. Na krátkou hru se jim nechce. A je i pravdou, že když někoho na čipingu potkávám, bývají to většinou již vyspělejší hráči, nikoli začátečníci.
Mým cílem je naučit se přihrát si tak, abych nemusel hrát dva paty, ale jen jeden. V případě lobů z dvaceti, třiceti metrů je to stále dost problém, rozhodně nemám takovou přesnost, abych se trefil až k vlajce. U čipů je to snadnější. A skutečně není nic lepšího než pocit, když si z nějakých deseti, dvaceti metrů přihrajete tak, že míček jen doklepnete do jamky.
Kdybych měl jednotlivé složky golfu přirovnat ke školnímu vzdělávání, tak dlouhou hru bych považovat za základní školu. Umět dát alespoň stometrovou ránu (muži, ženám stačí sedmdesát) je podmínkou pro hraní - základku prostě musí mít každý. Krátká hra je pak střední škola, její dobré ovládnutí je vlastně jako maturita. Kdo maturitu má, ten má už nějaké vzdělání, má šanci v životě uspět. A vysoká škola? To je patování. Patovat bez trojpatů, dokonce tak, že zahraju třeba okolo 30 patů za kolo, tomu už se říká skutečně kompletní golfové vzdělání. Berte však na vědomí, že bez maturity vás na vysokou nevezmou…
