Mám za sebou objevnou zkušenost. Požádala mne jedna známá, zda bych jí a její kamarádce – coby „licencovaný cvičitel golfu“ – neposkytl pár rad. Domluvili jsme se tedy a dali si sraz na hřišti ve Staré Boleslavi. Nijak jsem onu „lekci“ nepromýšlel či neplánoval: prostě jsem si říkal, že kouknu, jak švihají a pak uvidíme...
. Ale protože hřiště bylo volné, dohodli jsme se, že si půjdeme nejprve zahrát. Já se budu dívat, jak hrají, pro informaci si zapíšeme jejich výsledky na jamkách včetně počtu patů a teprve pak jim něco řeknu.
Byla to, jak se ukázalo, dobrá strategická volba. On je totiž obrovský rozdíl mezi tím, když vidíte hráče odpalovat jenom z rohožky, a když ho vidíte v kompletní akci: tedy nejen jak hraje plné rány, ale jak zvládá krátkou hru, jak si vede v bankru, jak patuje a jakou taktiku na jamce volí.
Když jsme dohráli, bylo to celkem jasné. Co se týče jejich plného švihu, jistě bylo možné mnoho upravit, něco zlepšit, ale v zásadě to nebylo to nejdůležitější. Oběma dámám se totiž plné rány vcelku povedly, zahrály je tak, že se míček vznesl a letěl relativně přímým směrem kupředu. Samozřejmě, jedna rána byla delší, druhá o něco kratší, něco šlo do stran, něco také pokazily. Ale nebyly to nějaké kardinální chyby.
Slabinou se ukázala krátká hra: ani jedna například neuměla zahrát krátkou ránu volně padající na grýn (ať už je to lob nebo pič), a tak ze všech pozic okolo grýnu čipovali. To mělo za následek, že jim míček jel daleko za jamku, tudíž minimálně jednu rány ztratily. Ani jedna si nevěděla rady s hrou z bankru, všelijak se snažily míček vypíchnout. I když o tomto nedostatku obě věděly, přesto hrály z hlediska taktiky tak, že jim bankr často hrozil – nenapadlo je vyhnout se mu tím, že by hrály třeba trochu do strany a šli na grýn „oklikou“. Ačkoli jedna z nich hrála vzhledem ke svému hendikepu (okolo 40) výtečné drajvy, skóre si pak kazila patováním. Dala dva čtyřpaty a příčina nespočívala ve špatném odhadu vzdálenosti, ale v technice: hrála zápěstím, ne kyvadlově. Tenhle fakt pak jasně potvrdilo i skóre: ačkoli celkově byla tato dáma díky svým delším drajvům o něco lepší, patů potřebovala na devět jamek 23. Její přítelkyně jen 19.
Najednou jsem tedy měl obě hráčky přes sebou jako na dlani a taky jsem jim mohl něco podstatného pro zlepšení jejich hry říct. Uvědomil jsem si také, jak mnohdy zbytečné je jít k trenérovi a žádat ono toužebné „zlepšení hry“, přičemž trenér i vy se omezíte jen na odpalování z rohožky. Trenér vám sice bude během hodiny stále říkat, co máte dělat, jak lépe chytit hůl, kde zapojit boky, jak uvolnit zápěstí, ale měnit plný švih a zlepšovat ho je jednak běh na delší trať, a jednak je to skutečně jen jedna část golfu (byť samozřejmě zásadní). Výsledek na hřišti tvoří vedle plného švihu mnoho dalších veličin a pokud s vámi trenér na hřiště nejde, nemá prakticky šanci vám i skutečně dobře poradit v tom, jak snížit výsledek. Váš golf, respektive skóre, se totiž nezlepšuje tím, že začnete „lépe švihat“, ale tím, že začnete „lépe hrát“ – a v obsahu těchto dvou slov je značný rozdíl.
Samozřejmě: pro trenéra je pohodlnější stát u rohožky, radit a pak inkasovat. I pro hráče je levnější zaplatit 30 minut jedné lekce, než když by si měl zaplatit lekce čtyři (které vydají na dvě hodiny, což je zhruba doba nutná pro hru na jedné devítce, jež by měla pro odhalení všech aspektů hry stačit). Ale moje zkušenost mě přesvědčila, že především tahle cesta je neefektivnější. Nejtransparentněji ukazuje chyby a přednosti, vedle technických aspektů odhalí i teoretickou stránku hry, dokonce ukáže i hráčovu psychickou tvář. Určitě by ji měli podniknout ti, kteří chodí k trenérovi jednou týdně a po měsíci takového „trénování“ žádná výraznější zlepšení nevidí. A myslím, že pro každého trenéra by mělo být samozřejmostí tuhle tréninkovou variantu také hráči nabídnout. Nejsem si ale jist, zda se tak skutečně děje. Spíš všude vidím to postávání u rohožek, a když už jde trenér s klientem na hřiště, tak jedině proto, aby tu udělali zkoušku způsobilosti.
