Minulý týden jsem psal o cyklisticko-železničním tématu, u kol a cyklistiky ještě zůstanu. Je už koneckonců léto a teplé počasí jízdám do přírody zatím přálo. Tuhle jsem jel jednou z nejoblíbenějších lokalit pražských cyklistů mezi Mníškem pod Brdy a Dobříší. Cyklistické trasy tu vedou v oblasti Hřebenů, kde je prakticky všude les...
Minulý týden jsem psal o cyklisticko-železničním tématu, u kol a cyklistiky ještě zůstanu. Je už koneckonců léto a teplé počasí jízdám do přírody zatím přálo. Tuhle jsem jel jednou z nejoblíbenějších lokalit pražských cyklistů mezi Mníškem pod Brdy a Dobříší. Cyklistické trasy tu vedou v oblasti Hřebenů, kde je prakticky všude les. Jezdím sem už léta a za tu dobu zjišťuji, jak se původní tzv. zpevněné cesty mění v asfaltové. Tam, kde kdysi vedla cesta pro jedno auto s povrchem přírodním, tedy směsí hlíny a menších kamenů, štěrku, je dnes šedivý asfaltový had. Posledně jsem na takovou inovaci narazil přímo nad Mníškem, u barokního areálu Skalka. A nebyl to ten hrubší asfalt, ale rovnou exkluzivní hladký, na kterém by mohli jezdit i bruslaři, nejen cyklisté.
Většina cyklistů se asi bude radovat – zase o něco větší pohodlí. Jenže mě spíš napadlo: proč zrovna tady, kde už beztak byla dobrá lesní cesta, musel být položen asfalt? Najednou mi ten čerstvý vpád temné hmoty do přírody připadal jako zbytečný luxus, který asi vcelku nikdo nevyžadoval. Ano, budujme stezky pro cyklisty, ale nebylo by příhodnější lít asfalt namísto do lesa někam, kde se zatím cyklisté musí prodírat mezi auty? Mám navíc dojem, že v tomto mníšeckém případě nešlo ani tak o bohulibou službu cyklistům, jako spíš o to, že někomu někde zbyly peníze a tak se utratily… Případně si lesní podnik řekl, že jejich autům s vytěženým dřívím se bude jezdit lépe po asfaltové cestičce než jen té zpevněné.
Logika budování cyklistických stezek je u nás občas bizarní, postrádá především komplexnost řešení. Často to dopadá tak, že se vybuduje pár set metrů dobré stezky, která ovšem náhle končí tam, kde cyklisté stejně jezdí nejvíc: na silnici pro motorová vozidla. Případně na už stávajících chodnících. Podobným způsobem ostatně vznikla i jedna z nejznámějších a nejdelších pražských stezek vedoucí takzvaně „z centra“ až na Zbraslav. Úsek z centra do Podolí totiž žádný není, cyklista může leda tak využít drkotavou dlažbu náplavky (asi žádného úředníka nenapadlo vytvořit mezi kostkami pruh složený z jemnějších kostek, po kterých by se třeba dětem jezdilo mnohem lépe). Pak stezka vede po chodníku přes celé Podolí až do Braníka, kde pod mostem inteligence skutečně vznikl asi kilometr dlouhý nový úsek. Pak se opět jede po staré asfaltce, následuje nový úsek u modřanského nádraží a teď zbrusu nový úsek až na Zbraslav – jeho zbudování je skutečně přínosem, díky němu dostala stezka jeden z nejhezčích úseků a spojení se Zbraslaví je skvělé. Ale jinak je to takové flikování, lepení. Podobný případ příliš krátké stezky najdeme třeba i pod Babou a Suchdolem, kde se ze silnice sjede na stezku, pak zas na silnici, pak zas na stezku…
A tak se někdy nedivím těm cyklistům, kteří na stezku vedoucí vedle silnice rezignují a dál šlapou mezi automobily. Takový divný pohled, ale když sám vím, že stezka stejně brzy skončí, nedivím se jim.
