Zelený Baull 112 / Mezi pomeranči a borovými šiškami | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zelený Baull 112 / Mezi pomeranči a borovými šiškami

Andrej Halada19. června 2007 • 10:30
Zelený Baull 112 / Mezi pomeranči a borovými šiškami

V minulém Baullovi jsem psal o tom, jak Česká republika hrála na mistrovství Evropy golfových novinářů v Itálii. Dneska se budu věnovat hřištím, na nichž se hrálo. Obě leží v Tarantském zálivu, tedy na samém jihu Itálie, v kraji, který vždycky patřil k nejchudším. A dodnes je v téhle oblasti „slunce, sucha a kamení“ nižší životní úroveň znát. I proto tu v okolí není mnoho dalších golfových hřišť – na rozdíl od bohaté severní Itálie, kde je většina z oněch 250 italských hřišť.

reklama


Pro mě osobně to byl zážitek dvojnásobný, nejen kvůli akci samotné, ale protože jsem ještě nikdy v zahraničí nehrál. Hřiště Riva dei Tessali bylo starší, z 60. let 20. století, a bylo také vyzrálejší. Je jen asi kilometr od mořského pobřeží, k moři se ale hráči při hře nedostanou. Jde totiž o ryze parkové hřiště, jehož charakteristickým znakem jsou borovice, které lemují zhruba polovinu jamek. I proto by se dalo přirovnat k poděbradskému hřišti, případně k Šilheřovicím. Je relativně rovinaté, stromy tu zásadně ovlivňují hru. Část jamek je ovšem na volnějším prostoru, kde lze s drajvem uletět i na vedlejší fervej a nic se neděje. Celková kvalita resortu byla podobná jako u zmíněných českých hřišť, možná o půl hvězdičky vyšší – dal bych mu tak čtyři a půl z pěti.
Na Riva dei Tessali se mi hrálo příjemně, protože hřiště je za ta desetiletí existence vyzrálé, žádná jamka tu nepůsobí divným či nelogickým dojmem. Většina z nich je technického charakteru a je na nich potřeba hrát hlavou. A musíte být přesní. Někde opravdu hodně, hodně přesní… Jakmile jde rána lehce stranou, už zasáhne strom a míček padá ke kmenům, do společnosti velkých borových šišek. Horší hráči tu měli velké problémy, právě s přesností svých ran. Naopak při rovné ráně, která nemusí být extra dlouhá, se dalo hřiště vcelku pohodlně zahrát. Při tréninkovém kole jsem šel s kolegou Jildou Kubcem z Blesku, který hraje jen železy a je díky tomu velmi přesný – a zahrál tu 34 stablefordů. Velmi dobrý výsledek na to, že hřiště hrál poprvé v životě.
Snad každému hráči se vryla do paměti jamka číslo šestnáct, 460 metrů dlouhý pětipar, rovný a úzký, který skutečně ze všech stran obklopoval les. Připadali jste si, jako když máte hrát zeleným tunelem. Jamka asi všem naháněla strach, museli jste tu zahrát tři přesně umístěné rány. Při turnaji jsem ji šel s Belgičanem s hendikepem 6, který vzal na odpališti do ruky drajvr a – samozřejmě zasáhl větve. Druhou ránu zahrál technicky skvěle, ale dvakrát opět štrejchla o větve. Jamku začal proklínat, tvrdil, že je nespravedlivá. Nakonec zahrál dvě nad par.
Mně se ta jamka tak líbila, že jsem se hodně snažil ji nezkazit, dal si opravdu záležet na všech ranách a byl z toho skvělý par. Oponoval jsem Belgičanovi, že je to jamka skutečně takticko-strategická, že drajvem tu nemá smysl hrát, ale nějak jsem ho nepřesvědčil. Bavil jsem se pak v klubovně s jedním místním Italem, který vzpomínal, že když se tu hrál turnaj profesionálů (pro ně to byla jamka dlouhá 480 metrů), nikdo tu nehrál drajvem, ale všichni použili železo.
Druhé hřiště, Metaponto, patří do resortu Riva dei Tessali, ale vzdálené je asi dvacet kilometrů. Blízko je městečko Metaponto, jež je osídleno už od antických dob. Jsou tu zbytky chrámu a kdysi tu žil i Pythágoras. Hřiště je na polích v okolí Metaponta a jeho typickým prvkem jsou nevysoké pomerančovníky, okolo nichž se hraje. Asi každého napadne utrhnout si nějaký kus oranžového plodu ze stromu, ale nebylo třeba: na každém třetím odpališti byla bedýnka s pomeranči a vedle ní kanystr s vodou, kde jste si mohli po jídle omýt ruce. Skvělý nápad dotažený do detailu! Pro Středoevropana je to skoro exotická záležitost, pro jižana ovšem samozřejmost - asi jako kdyby se u nás hrálo v jabloňovém sadu…
Dostat se však po drajvu mezi pomerančovníky nebylo zrovna příjemné. Sám jsem si to párkrát vyzkoušel, a i když stromy byly od sebe dost vzdálené, nešlo se odtud už prakticky dostat na grýn. Takže hezky pokorně malou příhru na fervej. Na pomerančovníky jsem ovšem nemohl nadávat (stejně jako na borovice na Riva dei Tessali), protože byly skutečně krásné a dodávaly hřišti výjimečnost. Druhým typickým znakem pak byly kameny umístěné na dvou místech na hřišti – jakési menhiry. Působily až tajemně, především díky jejich členitému povrchu.
Metaponto dovolovalo hráčům opřít se do drajvu, místa bylo na hřišti hodně. Ale když jste měli smůlu, míček mohl skončit na kamenitém tvrdém povrchu nebo pod trsem husté trávy. V prvním případě hrozilo poškození hole (mám teď hezký šrám na lob vedžce), v druhém nešlo hrát nic jiného než nějakou krátkou holí, abyste se vůbec dostali ven z trávy. Hřiště jsem si charakterizoval jako relativně lehké, ovšem s některými docela nebezpečnými a zrádnými momenty. Jednou to byl vnitřní aut, podruhé široká strouha s vodou 50 metrů před grýnem, potřetí dlouhá podélná voda, počtvrté pomerančovníky. Hřiště mi připomínalo svým profilem i charakterem středočeské Mstětice, ovšem bylo už vyzrálejší a bylo tu také víc stromů. Celkově asi tak tři a půl, možná čtyři hvězdičky.
Kdybych měl shrnout své zážitky ze zahraničního golfu, pak řeknu, že jsem jednoznačně rád, že jsem mohl v cizině hrát. Čím víc hřišť člověk pozná, tím lépe. Ale na druhou stranu: škoda, že nebyl čas podívat se i na antickou oblast v Metapontu, že jsem si nemohl víc prohlédnout místní krajinu. Mně osobně (ale zdůrazňuji, že je to skutečně můj individuální postoj) ona typická golfová turistika moc neláká, protože mi připadá, že i přes různorodost golfových hřišť jde nakonec vždycky o totéž: odpaliště, fervej, grýn, jamka.
A je škoda nemít pro golf čas prohlédnout si to, co je pro daný kraj jedinečné, co už nikde jinde neuvidíte. Když jsem si pak prohlížel fotografického průvodce po oblasti Apulie, kde obě hřiště ležela, uvědomil jsem si, kolik úžasných míst tu je. A vlastně stačilo dobře se dívat při cestě autobusem z letiště Bari do resortu (cca 80 km): malá kamenitá pole, opuštěná zemědělská stavení, olivovníky, pomerančovníky, sem tam velké letní sídlo působící ospale tichým dojmem… Hrát golf v Apulii bylo fajn, ale stejně fajn by bylo fajn projet si ji jen tak turisticky.

Andrej Halada


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama