Zelený Baull 111 / Jak jsme hráli na Mistrovství novinářů

Zelený Baull 111 / Jak jsme hráli na Mistrovství novinářů

Zelený Baull 111 / Jak jsme hráli na Mistrovství novinářů

Česká republika se poprvé zúčastnila mezinárodního Mistrovství Evropy novinářů hrajících golf. Tahle akce se pořádá už deset let, nyní vždy po dvou letech. Letos to bylo v Itálii, až v její nejjižnější části, v resortu Riva dei Tessali v Tarantském zálivu – to je ta vyklenutá spodní část italské „boty“.


Každý tým měl osm členů, my jsem hráli v docela reprezentativním složení: Antonín Ebr (Golf Digest), Pavel Mandys (Týden), Jiří Nikodým (Prima), Jaromír Bosák (Česká televize), Libor Ševčík (Hospodářské noviny), Jiljí Kubec (Blesk), Amara Zemplinerová (Travel Trade Gazette) a já (Reflex). Ostatně o moc víc novinářů, kteří u nás hrají golf, není – maximálně je to dvacítka lidí. To ve Švédsku jich je několik set, stejně tak na Britských ostrovech.
Riva dei Tessali je resort, ke kterému patří dvě hřiště: Riva dei Tessali a Metaponto. To první je starší, ze 60. let, to druhé je staré zhruba tři roky, vzdálené asi dvacet kilometrů. Obě jsou osmnáctky, Riva dei Tessali ležící blízko moře patří dokonce mezi 50 nejreprezentativnějších italských hřišť – celkem jich je v Itálii asi na 250. O obou hřištích napíšu v příštím článku, najdete v něm i fotografie některých jamek.
Hrálo se systémem stableford, ale s 3/4 vyrovnáním, což mírně napomáhalo hráčům s lepšími hendikepy. Například hráč s hendikepem 24 dostával k dobru 18 ran (3/4 z 24 jsou 18), což je o šest méně, tříčtvrtinový rozdíl mu dost ubral. Naproti tomu hráč s hendikepem 4 dostal k dobru 3 rány, což je jen o jednu méně. Lepší hráč mohl de facto hrát na svůj hendikep, slabší hráč musel hrát tak, jako kdyby si měli svůj hendikep zlepšit. To se nakonec ukázalo pro český tým důležité, protože v něm převažovali hráči s hendikepy mezi 20-24. A pro ně bylo docela obtížné zahrát nad své poměry.


Soutěž ale byla spravedlivá a situaci trochu ulehčoval fakt, že z osmi výsledků se započítávalo vždy jen pět nejlepších, tři hráči si tedy mohli dovolit zahrát špatně. Hrálo se na dvě soutěžní kola, každé na jiném hřišti, kterým předcházela dvě kola tréninková. Konkurence byla z golfově vyspělých zemí: Itálie, Francie, Anglie, Švýcarsko, Španělsko, Německo, Rakousko, Švédsko, Holandsko, Belgie. My a Lotyško jsme byli jediné východní země a navíc nováčci.
Nakonec jsme obsadili desáté místo. Poslední – dvanáctí – byli Lotyši, za námi skončili ještě Španělé. Už po prvním dnu bylo jasné, že na první polovinu pořadí, kde trůnila Francie, Itálie i Anglie, nemáme, ztráceli jsme na šesté Švédy skoro dvacet bodů. Ale chtěli jsme přeskočit alespoň Belgii, která měla stejně jako my a dělili jsme se o devátou příčku. Nepodařilo se, druhý den nám Belgie utekla o šest bodů, resp. ran. Ale myslím, že desáté místo celkem objektivně odpovídalo tomu, jak jsme hráli. Zvítězili Italové, o sedm bodů před Angličany a jedenáct bodů před Francouzi. Na vítězné Italy nám chybělo hodně: šedesát sedm bodů.
Našimi dvěma největšími problémy bylo, že nikdo nezahrál ani v jednom soutěžním kole výborně, výrazně nad svou výkonnost, a pak také fakt, že jsme nehráli příliš stabilně. Někdo přinesl jeden den dobrý výsledek, druhý den ale šel pod své možnosti. Potýkali jsme se i se zraněními: například Tonda Ebr zahrál první den 31 bodů (vůbec nejlepší výsledek za oba dny, při běžném přepočtu by měl 37 stablefordů), druhý den ale kolo nedokončil kvůli zranění lokte. Taky Amara Zemplinerová, někdejší česká golfová mistryně (nyní s hendikepem 6,1) hrála s bolestmi zad: první den šla první devítku za hrozivých padesát ran, když jí kolegyně z flajtu dala prášek a záda bolet přestala, zahrála druhou devítku za výborných 39 ran. Nakonec z toho bylo slušných 27 bodů. Bohužel druhý den ji záda zase chytla a 20 bodů bylo málo.
Také Míra Bosák zahrál první den dobře, 27 bodů, druhý den ale vyhořel – pád na 19. O něco menší rozptyl měl Jilda Kubec: první den 27, druhý den 24. Pavel Mandys přinesl 22 a 21 bodů, bral se jen jeho výsledek z druhého dne. Naopak Jirka Nikodým první den jen 23 bodů, druhý den, kdy se ale hrálo na těžším hřišti Riva Dei Tessali a všichni hráli horší výsledky, ovšem velmi slušných 28 bodů; druhý nejlepší výsledek týmu za ten den. Aby ale bylo jasno: dobří hráči silnějších týmů přinášeli výsledky nad 30 bodů, někteří jednotlivci dosahovali dokonce mezi 35–39 body.
Mně osobně se hrálo dobře, na obou hřištích jsem taky zahrál vyrovnaně. Navíc mě překvapilo, že jak tréninková kola, v nichž o nic nešlo, tak ta soutěžní jsem hrál úplně stejně. Jednodušší hřiště Metaponto pokaždé za 88 ran a těžší Riva dei Tessali za 89 ran. Ve výsledku to znamenalo 30 bodů za první den, 29 za druhý. Kdybych si to přepočítal bez onoho ¾ odebrání, tak za první den by to bylo při mém hendikepu 11.5 celkem 33 stableforedových bodů, za druhý 32. No, taky jsem nehrál nad své možnosti, i když to bylo vlastně nejvíc bodů z celého mužstva. Reálně odhaduji, že v mých silách bylo zahrát každý den o tři rány méně, resp. přinést týmu o tři body více – a celkem tedy o šest.
Z jednotlivých ran si přitom nevybavuji ty skvělé, jako spíš jednu kuriózní: čtyřpar v lese, po druhé ráně už to vypadalo hrozivě, ležel jsem v nehratelné pozici stodvacet metrů od grýnu u stromu, ale vzal jsem do ruky wedžku, chytil ji na opačnou stranu než hraji, míček vykopl pár metrů vedle a na celkových šest ran, za které jsem bral alespoň bod, to ještě dohrál. Hezký příklad, že jamka nemusí být ztracená, i když to vypadá už dost nahnutě.




To je taky důležitý poznatek, který jsem si z turnaje odnesl: při delších soutěžích je potřeba počítat skutečně s každým bodem a nevzdávat jamku, natož celé kolo předem. Na mnoha jamkách jsem hrál „špatný“ dabláč, ale ten jeden bod se nakonec hodil. Golfové kolo je dlouhé, hraje se osmnáct jamek a i když jsem měl slabší momenty, dokázal jsem se zase dostat do hry a hrát i několik parů za sebou. Že jsem měl za 36 jamek jen jedno triplbogy a na téměř všech jamkách jsem bodoval, to si připisuji k dobru. Že jsem měl ale párkrát zbytečně dablbogy namísto bogy, to beru jako výzvu a prostor pro zlepšení.
Vedle sportovních poznatků jsem si odvezl i některé další. Například to, že kolegové ze západních států jsou ve smyslu pro společenské vystupování stále o něco dál než my, kteří se chováme občas tak trochu … plebejsky. Nicméně když jsem od Rakušanů, Švýcarů či Španělů vyzvídal, jak je golf u nich vnímán, dostalo se mi informací potvrzujících stav, jaký panuje i u nás. I v těchto zemích hrají lidé golf z jisté dávky snobismu, i tady je na golfu plno bohatých vejtahů. I tady jde golf prudce nahoru, je módní a vytlačuje z výsluní třeba tenis. V Rakousku je populární třeba i proto, že je levnější než lyžování. Kolegové ze západu se přitom ptali především na základní informace: kolik je u nás hřišť, jestli jich je hodně okolo Prahy, jestli je to drahý sport. A připadalo jim zvláštní, že u nás lidé hrají teprve dva, tři či pět let. Oni se golfu věnují většinou dvacet, třicet let. I proto asi hráli přece jen lépe než my.