Zelený Baull 110 / Meze hry

Zelený Baull 110 / Meze hry

Zelený Baull 110 / Meze hry

Možná už jste tam také. Došli jste v golfu k mezi vaší výkonnosti a už se nezlepšujete. Někoho to potká po pár rocích hraní, někdo se k svému zenitu dopracuje po desetiletí. U toho prvního jde bezesporu o kombinaci talentu s tréninkovou pílí, u druhého může zase jít o nabyté zkušenosti, jež během dlouhé doby získal.


Všude se píše, že golf je hra, ve které se můžete stále zlepšovat, stále můžete zahrát svůj nejlepší výsledek. Je to svým způsobem pravda – tedy přesněji, pravdivá je druhá část předchozí věty. Zahrát „nejlepší výsledek“ můžete vskutku kdykoli (i když je pravděpodobné, že snáze ho zahrajete, když jste mladšího věku a máte dostatečně pružné tělo). Nicméně s tím „stálým zlepšováním“ je to ošemetné. Je totiž patrné, že amatérský hráč po určité době dojde k jisté hranici a už se nezlepšuje. V Česku je to viditelné méně, protože tady je stále plno nových hráčů, kteří s golfem začínají, nehraje se dost dlouho, takže „zlepšovačů“ je tu mnoho. Někdo dojde ke své hranici, kterou je třeba HCP 18, za dva roky hraní, jiný hráč tam dospěje za pět let. Někdo dojde k singl hendikepu za pět let, někdo za deset. Někdo – a je takových hráčů většina – k singlu nedojde nikdy.
Golf hraju čtvrtým rokem a po prvním i druhém roce hraní jsem si vždycky na začátku nové sezóny říkal, že se zlepším. Vnitřně jsem cítil, že „na to mám“. A skutečně jsem také snižoval. Teď si ale už vůbec nejsem jist, zda se mi to podaří – mám HCP 11,5 a zdá se mi, že jsem došel na onu osobní výkonnostní mez. Na své hře vidím, že se už nezlepšuji. Vím to i díky statistice — od podzimu do letošního jara jsem si zapisoval všechny výsledky své neturnajové hry do statistiky serveru www.tin-cup.net. Díky ní jsem zjistil, že jsem z 21 her na 18 jamek zahrál jen sedmkrát tak, že bych svůj hendikep obhájil. Dvě třetiny her bych zhoršoval. Ale co je podstatné: ani jednou jsem nezahrál tak, abych se zlepšil. A to jsem navíc hrál na hřištích, která velmi dobře znám. Jistě, už se mi párkrát stalo, že jsem zahrál tak, že bych mohl pomýšlet na singlhendikepovou hranici. Ale to jsou právě ty „nejlepší výsledky“, ze kterých se nedá moc vyvozovat. Někdy to tam prostě padá. Má celková úroveň hry se však přinejlepším pohybuje u těch 11,5. A to ještě při hře na stableford. Při hře na rány by pak můj HCP byl asi ještě vyšší, někde okolo 15.
Ať tedy hraju, jak hraju, asi není v mých silách hrát lépe – tedy pokud bych nezačal opravdu systematicky trénovat, alespoň třikrát týdně. Ale i když bych měl být z toho, že jsem na své hranici, spíš smutný, naopak cítím jisté uvolnění. Nic mě nikam nepohání, hru si můžu víc užít. Někdy dělám při hře mimo turnaj i to, co jsem v minulosti nečinil ani náhodou: nepočítám si výsledky. Tenhle stav uvolněnosti přitom může paradoxně zapříčinit, že najednou budete hrát lépe, protože se zbavíte psychického tlaku.
Myslím, že každý má tuhle svou mez a že každý dříve či později vycítí, na co má a na co ne. Ta hranice se odvíjí od věku, od nadání, od tréninkových dávek. Jsou padesátníci, kteří asi už nikdy nedojdou pod 20, jsou i dvacetiletí kluci, co ztratili motivaci, golf je přestal bavit a končí okolo 5. Někoho může fakt, že už nebude hrát lépe, frustrovat. Třeba pak i od golfu na čas odejde. Někomu to ale umožní hru si skutečně užít.