Linksová hřiště patří k nejstaršímu typu golfového hřiště. Nikoli vzrostlý park s letitými listnáči, mezi kterými se vine fervej, ale holá pláň, kde se vítr prohání a krátce střižená tráva se prolíná s vysokou trávou, ve které se míček skoro nedá najít. Pro golfového začátečníka může být velkým překvapením, když vidí – byť jen na fotkách - poprvé hřiště jako legendární St. Andrews. Co je proboha na téhle pláni bez stromů pěkného, čím si to zasloužila, že je považována za klenot mezi hřišti?
Genius loci linksového hřiště je nepřenositelný, ale přesto se i ve vnitrozemí staví hřiště, která se těm skotským či irským podobají. Také u nás máme několik hřišť, která v sobě mají některé prvky linksů. Například na Karlštejně či ve Slavkově bychom mohli na některých jamkách zažít onu typickou ostrovní větrnou atmosféru, stejně jako některá místa s vysokou hustou travou připomínají trávu na pobřeží. Ale obě hřiště jsou na druhou stranu ryze kontinentálně kopcovitá. Linksový nádech má devítka v Mostě, především když tu fouká od Krušných hor; ale i tady jsou v okolí středoevropské lesíky, které na linksech nenajdeme. Částečně linksové jsou i Beřovice, především horní část hřiště. Linksové jsou i Mstětice, nicméně tady by kvůli okolní zemědělské krajině hřišti slušel spíše přívlastek „polní“.
Hřiště, které patrně nejvíce připomíná svým charakterem linksy, jsou středočeské Benátky nad Jizerou. Nejenže tu vítr fouká díky otevřené krajině stále, ale především tu nechybí prvek tak typický pro linksy: hustá a přitom pestrá tráva v okolí fervejí. Benátecké hřiště bylo postaveno v bývalém vojenském prostoru, kde v 70. a 80. letech cvičili ruští vojáci, místo se nazývá Traviny a je z přírodního hlediska významné právě tím, že tu rostou mnohé druhy zajímavých trav. Především na jaře a v brzkém létě hrají všemi barvami, hřišti dodávají půvab.
V Benátkách jsem hrál několikrát a poprvé to moc příjemné nebylo. Hřiště ještě bylo čerstvé a syrové, zdejší půda je dost tvrdá (prý je doslova napěchovaná, jak po ní jezdily tanky), tráva v okolí byla hustá, vysoká a rostla všude. Míček jsem do ní zahrával pořád. Postupem doby ale hřiště vyzrálo, také jsem čím dál víc chápal, že v jeho krajinné otevřenosti, v tom neustálém větru, který tu vane, je skutečný půvab.
Opravdu linksový zážitek jsem tu měl, když se blížila bouřka. Vítr se hnal hřištěm, mraky zatemnily oblohu, pak sprchlo, bouřka odešla a slunce místo zase prozářilo. Skoro jako ve Skotsku. Když jsem tu hrál posledně, už jsem ani ten míček moc neztrácel. Trávy tu sekají více než v počátcích - hřišti to jeho ryzí linksový charakter trochu bere, ale zase to zjednodušuje hru. Je to pochopitelné, ekonomika provozu a spokojenost co největšího počtu hráčů je na prvním místě.
K výjimečnostem Benátek ovšem nepatří jen hřiště, ale také místní klubovna. Je to bývalé velitelské stanoviště, ze kterého důstojníci řídili palbu. Docela běžný, typizovaný ruský barák, s kachličkovou vnější úpravou, jakých v okolí najdete vcelku dost. Dodnes jsou vybydlené, zničené, jen takové skelety. Benátecká klubovna je ovšem perfektně zrekonstruovaná, je to nádherný příklad toho, jak vzít ošklivý barák a udělat z něho funkční, pěknou stavbu. Klubovna není velká, ale cítíte se v ní příjemně, je prosvětlená a útulná. Hezký výhled na hřiště je z prvního patra, resp. ochozu.
