Během pár dnů předvedli někteří zástupci českého fotbalu několik velice trapných činů. Ten první byl jejich výkon v zápase s Německem. Ten druhý byl jejich výkon na tiskové konferenci, když vysvětlovali, proč si po prohraném zápase uspořádali mejdan. A ten třetí byl další fotbalový výkon, tentokrát proti Kypru. Při všech třech událostech byl k vidění amatérismus a alibismus, neschopnost postavit se k realitě čelem a odvážně.
Nechci tu moralizovat o tom, že svým večírkem (údajně s prostitutkami) pošpinili čest reprezentanta. Za děvkami chodí i jiní lidé, denně se opíjejí tisíce. Problém je v souvislostech, okolnostech takového mejdanu. Je to prostě trapné, nedůstojné. Ale vypovídá to přesně o tom, kdo vlastně fotbalisté – a je celkem jedno, jestli jde či nejde o reprezentanty – vlastně jsou. Řečeno otevřeně: v některých případech jsou to velice jednoduší lidé, kteří neumějí skutečně nic jiného než dobře čutnout do míče. Ale jakmile jsou mimo trávník, chovají se jako ti nejobyčejnější buránci, frajírci, hlupáčci. Na rozdíl od sobě rovných týpků mají ovšem k dispozici obrovské finanční prostředky, mají i zajištěnu mediální popularitu, která jim mnohde otevírá dveře. A vytváří v nich falešný pocit, že si mohou dovolit všechno.
Jediným způsobem, jak fotbalistům, ale vlastně celému českému fotbalovému světu s pokryteckými funkcionáři a úplatnými rozhodčími, dát najevo, že na jejich „divadýlka“ není divák zvědavý, je: bojkotovat fotbal. Podvědomě tak mnohý fotbalový fanoušek ostatně už učinil. Do fotbalových ochozů chodí málo lidí, na přenosy první ligy se dívá velmi málo diváků. Ve skutečnosti by to ale chtělo ještě masivnější odklon od tohoto sportu, aby i sponzoři pochopili, že spojovat své jméno s fotbalem je spíše k ostudě než k užitku. Myslím, že fotbal je u nás v takové situaci, že by měl skutečně spadnout až na to pomyslné dno, měl by opravdu zchudnout a užít si svoji nejčernější hodinku, protože jinak nedojde k jeho skutečnému obrození.
Bývaly doby, kdy jsem taky měl kopanou docela rád, kdy jsem také fandil svému klubu. Dnes už nejde fandit ani národní reprezentaci. Lze jedině svým nezájmem, upřením pozornosti na jiné sporty, dát najevo, co si o úrovni kopané v českých zemích myslím. Koneckonců, hokej je přece taky skvělá hra. Proč by neměl být u nás sportem číslo 1?
