Víte, co je z hlediska bulvárních novin nejlepší téma? Obvykle to bývá aféra či skandál týkající se nějaké hvězdy. Důležité samozřejmě je, o jakou hvězdu se jedná. Například hudební hvězda je atrativnější než divadelní hvězda. Atraktivnější než hudební hvězda bývá filmová hvězda. Ještě atraktivnější než filmová hvězda je televizní hvězda. Ale ze všeho nejatraktivnější je … mrtvá televizní hvězda.
Pravdivost tohoto bonmotu potvrzuje i úmrtí Karla Svobody. Svoboda byl sice hudební hvězdou, nikoli televizní, ale o to teď nejde - jde o ten tanec, který se rozvířil na stránkách českých bulvárních tiskovin právě proto, že jde o „mrtvou hvězdu“. Jsme svědky rekordu, který asi nebude dlouho překonán: nejčtenější český bulvár, deník Blesk, totiž téma Svobodovy smrt dává na svou titulní stranu nepřetržitě už jedenáct dní (píšu tenhle sloupek ve čtvrtek). Myslím, že žádná událost v dějinách Blesku neokupovala jeho první stranu tak dlouho.
Mysleme si o bulváru co chceme, ale jednu věc mu nelze upřít. Je spolehlivým barometrem ukazujícím, po čem vlastně společnost (anebo její většinová část) touží. Ano - lidé mají rádi neštěstí druhého, rádi o něm čtou, baví se, protože jejich hlubinné já je v takovém případě uspokojeno pocitem: mně se to nestalo, já jsem v klidu. Tato „sobeckost“ je i příčinou toho, proč se například každý večer najde tolik lidí, kteří se ve zprávách Novy stále dívají na záběry otřesných dopravních nehod. Bulvár má nicméně Svobodu už tolik dní ve své výkladní skříni i proto, že to nebyla „obyčejná“ smrt. Šlo o sebevraždu (v křesťanské kultuře stigmatizovaný akt), navíc dost význačné osoby, událost provázejí další dramatické peripetie – prodej fotek, spekulace o příčinách, nevraživost mezi skupinami pozůstalými. Doslova „ideální“ kumulace bulvárních událostí.
V mediálním víru, do něhož se dostala prakticky všechna seriózní média, ale zaznělo i mnoho věcných informací. Z nich si čtenář poskládá obrázek o tom, co se vlastně stalo. Například rozhovor v MF Dnes s Petrem Mukem, kde zpěvák – protože depresivními stavy také prošel – naprosto přesně a věcně hovořil o tom, co asi tak Karel Svoboda prožíval. Také různé rozhovory s lékaři na téma deprese a sebevraždy. Když si k tomu dodáte informace z biografických článků (Svobodovi zemřela první žena, odešli rodiče, před pár lety zemřel jeho mladší bratr, smrt dcery, pracovní stres kombinovaný s neochotu jít pro odbornou pomoc), tak je ta skládanka jednoduchá.
Až tenhle rovířený prach opadne (bude to ještě trvat, článků na „vdovské“ téma nás čeká hodně), zbyde stejně jako tomu bylo třeba v případě Vlastmila Brodského (pamatuje na dojímavé zprávy o jeho chaloupce?) to podstatné: umělec sám a jeho tvorba. Pěna vyšumí a člověk si pak bude moci v rádiu poslechnout Svobodovy písničky tak, jak se mají poslouchat: nezatížené informačním balastem jeho smrti. A třeba si řekne: hezká skladba, on uměl skládat.
