Dostal jsem knížku Zločin na golfu. Autorem knížky je Jaroslav Kuťák (1956), známá osobnost především mezi golfisty z východních Čech, kde žije. Knihu mi nicméně darovali v jihočeském golfovém klubu Bechyně. Mají ji tu i proto, že příběh se odehrává na místním devítijamkovém lesním hřišti.
Kuťákova spisovatelská plodnost je úctyhodná, píše vytrvale a hodně. První povídka mu vyšla v roce 1990, dodnes jich má na svém kontě stovky. Kromě toho napsal pod pseudonymem stovku šestákových westernů, také překládá z němčiny. V roce 2000 dostala jeho detektivka Území trestu Cenu Jiřího Marka, což je oborová cena autorů detektivní literatury. Zločin na golfu vyšel v roce 2005, od té doby Kuťákovi v nakladatelství MOBA (vydává řadu českých detektivek) vyšel další příběh s golfovou tematikou (Schwarz hraje birdie), letos se chystá opět nový (Smrt pod sedmým grýnem). Kromě toho ale Kuťák pracuje jako manažer pro golfový klub v Mladých Bukách a navíc je hráčem, který absolvuje patrně nejvíc turnajů ročně. Jak sám přiznal v rozhovoru pro Golf Digest (01/2007), v jedné sezóně jich dokázal odehrát na sto padesát. Má hendikep sedm. A to má tři děti! Skutečně aktivní osobnost, před jejíž činorodostí nutno smeknout.
Zločin na golfu jsem četl trojíma očima. Ty první jsou oči čtenáře-intelektuála, kterého uspokojí v zásadě už jen autoři typu Vančury, Fukse či Hrabala, případně Nabokova. Z takového pohledu je Zločin na golfu spíš sepisování než skutečné spisovatelství. Text, který ani netřeba podrobovat kritice.
Druhé oči jsou oči čtenáře-detektivkáře. Kdo do téhle kategorie patří, ten určitě zná spisovatele Václava Erbena (1930-2003). Erben vytvořil postavu detektiva Exnera, který sice byl příslušníkem socialistické policie, ale ve skutečnosti to byl kapitalistický bonviván. Erbenovy mírně ironické příběhy mají slušnou zápletku, přesvědčivou psychologii a dobré dialogy. Kuťák svým soukromým detektivem Schwarzem na Exnera navazuje. Jenže když dva dělají totéž… I z pohledu čistě žánrového je Zločin na golfu sotva průměrnou detektivkou. Ústřední postava je variací na Exnera, ale kdyby nebylo jedné vtipné pasáže o tom, jak se bojí AIDS, byl by to úplný nadsamec (samozřejmě výborně hrající golf). A jeho asistentka navíc disponuje obratností asijských bojovníků, inteligencí Umberta Eca a smyslností Marylin Monroe! Kuťák se s hlubší psychologií postav moc nemaže, prvoplánově vrhá na papír dialogy, příběh je plný nepravděpodobných zvratů. Zhruba v půlce knihy už jsem se ve spleti motivů i podezřelých přestal orientovat, přičemž i rozuzlení není moc rafinované. Když připočtu, že v knize se poněkud pubertálně pracuje s erotikou, pak mi vyjde, že téhle detektivce chybí větší literární um.
Pak je tu ještě třetí pohled. A to je pohled čtenáře-golfisty. Dost mi sice vadilo, jak toporně jsou do textu včleněny propagační pasáže o golfu, ale zase se mi líbilo, že když Kuťák popisuje hru v Bechyni, můžu si i já představit, kde Schwarz zrovna stojí, kam to svým drajvrem napálil a kde mu skončil míček. Právě znalost prostředí a blízkost tematiky mě přiměla k tomu, abych knihu vzal do ruky a četl. A když si vezmu, že všichni golfisté nemusejí být zrovna literárně vzdělaní intoši, pak mám pocit, že Zločin na golfu je může uspokojit. Dostane se jim čtivo, kde najdou, co očekávají: trochu napětí, trochu golfu, trochu humoru, trochu sexu. Tyto ingredience jsou sice servírovány v instantní podobě, ale když takový čtenář-golfista leží někde na dovolené (samozřejmě golfové) večer v posteli, co by si pár stránek nepřečetl? I já musím přiznat, že jsem si některé pasáže knížky (hlavně v první polovině) při jízdě tramvají vcelku užil. A na to, že to není Nabokov, jsem nemyslel.
Tak jak to vlastně je? Máte Zločin na golfu číst nebo ne? Ale ano, pokud jste golfisté. Dovolené bývají dlouhé. Pro jistotu si však přibalte do tašky třeba nějakého Fukse. Jeho Příběh kriminálního rady je také detektivní příběh. A napsaný tak, jako když hraje Tiger Woods. Bravurně.
