Zelený Baull 91 / Fňukači

Zelený Baull 91 / Fňukači

Zelený Baull 91 / Fňukači

Fňukači není japonský termín označující nějaké roztomilé zvířátko či novou počítačovou hru. Fňukači jsou prostě ti, co fňukají. Naříkavci, kteří věčně hořekují nad nepřízní osudu a lamentují, co se zase nepovedlo. Fňukače najdeme ve všech sférách života. A tudíž i na golfu.


Při golfu mohou dát fňukači svému osobnostnímu rysu maximální průchod. Jak známo, i duševně zcela vyrovnaný, normální golfista nebývá se svou hrou vždy spokojen. To ostatně není ani Tiger Woods. Ale takový už je prostě golf – je to hra, kde dokonalosti nelze nikdy dosáhnout, lze se jí jen přibližovat. Když to dovedeme do důsledků, tak jediná rána, nad kterou lze beze zbytku vyjádřit uspokojení, je hole in one. Popřípadě eagle či albatros, což je vlastně taky hole in one. Přivítáme nicméně i ránu, při níž míček přistane do půl metru u jamky. Ale když je nad půl metru, už máme velké oči a chtěli bysme víc – respektive blíž (metrový pat je někdy hodně těžký). Rozumný člověk ale takové pyšné nutkání rychle udusí a bere to, co je.
Ne tak ovšem fňukač. Ten mluví jinak. Má hendikep například 18, hraje čtyřpar o délce 330 metrů a první rána, drajv 200 metrů, letí rovně. V poslední fázi se však míček trochu stočí a dopadne do nevysokého rafu. Fňukač: „To ale smůla! Já dneska nedám pořádnej drajv.“ Fakt, že při hendikepu 18 může všude hrát bogy, a dvousetmetrová vzdálenost je navíc dobrá, ho nezajímá. Zahraje druhou ránu. Míč spadne na grýn, ale nakonec se skutálí za něj. K vlajce je to jen nějakých sedm, osm metrů. „Ježiš to sem to přepálil. Jak to, že se ten míček nezastavil?“ Opět mu nedochází, že ze 130 metrů trefit grýn je úspěch. Následuje čip k vlajce. Míček se kutálí ve směru, ale zastaví se asi čtyřicet centimetrů před jamkou. „Už tam mohl sakra dojet, mám pořád pech,“ povzdechne si. Následující pat však proměňuje. Zahrál par, při jeho hendikepu skvělý výsledek. „Moh to bejt berdík…“, utrousí a jde se trápit na další jamku.
Fňukačských písní můžete na hřištích celého světa vyslechnout tisíce. Znám mnoho hráčů, kteří komentují opravdu každou ránu povzdechem, znám ty, kteří nedokáží pochopit, že když jim míček po šestimetrovém patu lízne jamku a zastaví se třicet centimetrů za ní, zahráli dobrou ránu. Znám ostatně pár hráčů, kteří jsou svým permanentním stěžováním tak proslulí, že s nimi málokdo rád hraje. Nikomu se nechce půl dne poslouchat bolestínské songy.
Fňukačů je mi docela líto, někdy se ale neudržím a když nějakého potkám, řeknu mu: „Nebuď jak stará důchodkyně! Počkej, já o tobě napíšu článek a bude se to jmenovat Jak jsem hrál s největším lítostínem na zeměkouli…“ Dotyčný se obvykle lekne a přestane si stěžovat. Ale většinou je v něm tenhle rys už tak zakořeněn, že pohrůžka má jen časově omezenou působnost a při další hře zase začne pofňukávat.
Myslím, že někde v pozadí fňukačství je neochota či neschopnost vidět realitu takovou, jaká opravdu je: fňukač má o své hře přemrštěné představy, pamatuje si jen své nejlepší rány a špatná je pak pro něho skoro každá. Přitom smysl má pouze vzít si vlastní průměrné (nikoli nejlepší) výsledky a říct si, jestli v danou chvíli hraju pod nebo nad své možnosti. A zafňukat si výjimečně, například po totálně zkažené ráně - když uběhne jen pár metrů nebo skončí v autu.
Přiznávám, že i mně při každé hře nějaký ten povzdech z pusy vypadne. Nicméně snažím se hru v zásadě příliš nekomentovat - ať v dobrém nebo špatném smyslu. Každý okolo má přece oči a vidí, jestli se daří nebo ne. Povídat se dá o jiných věcech. Ostatně Walter Hagen, jedna z amerických golfových legen první poloviny 20. století, na konto golfu říkal: „Nikdy nespěchej, nikdy se nestrachuj a cestou se nezapomeň přivonět k růžím.“ Přeneseně vzato: kdo se příliš zaobírá vlastní hrou, ten přichází o skutečnou krásu golfu.