Zelený Baull 84 / Závěrečný zápisník z kurzu Cvičitele golfu

Zelený Baull 84 / Závěrečný zápisník z kurzu Cvičitele golfu

Zelený Baull 84 / Závěrečný zápisník z kurzu Cvičitele golfu

Už dvakrát jsem tu psal o tom, co obnáší kurz Cvičitele golfu. V listopadu čekala na úřastníky teoretická část, pak zkoušky. Všechno jsem absolvoval, takže můžu zkušenosti shrnout.


Kdybych měl vyjádřit procentuálně, nakolik kurz splnil má očekávání, tak je to asi na 60%. Z obou částí, tedy praktické (na drivingu na Líšnici s golfovými trenéry) a teoretické (přednášková výuka v Erpetu), mi užitečnější připadala ta praktická. Tahle část se totiž opravdu týkala golfu. Teoretická byla golfu až příliš vzdálená.
Když jsem se podíval na rozvrh předmětu v oblasti teoretické, viděl jsem předměty jako ekonomika, právo, psychologie, fyziologie... Domníval jsem se, že tématem přednášek bude například konkrétní psychologie hry. Anebo že v právu se dovím, jaké důsledky vyplývají z toho, když trefím svým míčkem auto stojící na parkovišti a rozbiju mu okno. Že v ekonomice mne čekají informace o tom, jak si mám coby cvičitel vést vlastní účetnictví.
Bohužel skoro nic z toho jsem se nedověděl. Náplní přednášek byly tak obecné záležitosti, jako například zda je české právo tzv. kontinentální či vychází z tradice práva anglosaského. Markantní ilustraci toho, co je pro cvičitele golfu zajímavé a co ne, podala přednáška z anatomie a fyziologie. Když přednášející popisoval jednotlivé kosti v těle, byl to kurz letem světem – a účastníci se trochu nudili. Když ale přišla řeč na to, že pro golfisty je vhodné mít svalovou tkáň shodnou s takovou, kterou mají sprinteři (a nikoli vytrvalci), auditorium ani nedutalo – protože se najednou dovídalo věci, které chtělo vědět. Přednáška z psychologie byla také docela zajímavá i zábavná (včetně praktických ukázek toho, jak lze vnímat a vidět lidi okolo sebe), ale konkrétní golfové psychologie se vlastně vůbec netýkala.
Ptal jsem se samozřejmě organizátorů kurzu, zda je nutné, aby přednášky měly tak povšechný charakter. Bylo mi řečeno, že náplň přednášek je dána směrnicemi Ministerstva školství. A tyto regule říkají, že absolvent trenérského kurzu musí zvládnout určité penzum obecných znalostí.
Vysvětlení je to pochopitelné, rozumím mu. Nicméně přesto si myslím, že by bylo možné přednášky modifikovat tak, aby skutečně budoucím golfovým trenérům k něčemu byly. Možná si to představuji naivně, ale přednášet by měli odborníci, kteří zároveň hrají golf. Tedy právník-golfista, psycholog-golfista, ekonom-golfista atd. Takoví lidé totiž budou vědět mnohem lépe, co vlastně cvičitelé asi tak budou potřebovat, co v praxi využijí a co ne. Coby absolvent několika semestrů oboru psychologie si například dokážu představit, co bych sám říkal, kdybych měl o psychologii golfu přednášet. Tedy samozřejmě nějaké základní psychologické informace (např. rozčlenění lidských typů), ale pak již konkrétní rady jak pro samotnou hru (tedy například jak pracovat se stresem), a pak také rady, jak přistupovat k různým žákům – starším, mladším, dětem, ženám atd. V zahraničí mimochodem existuje fůra knih na tohle téma, stačilo by z nich vytáhnout to nejpodstatnější. Stejně tak přednáška z oblasti práva by v sobě mohla mít třeba i část věnovanou například pravidlům – vždyť také jde o jistou formu „zákonů“, kterými se na golfu hráči musí řídit.
Teoretická část kurzu by tedy potřebovala inovaci. Jinak to bude jen čistě formální záležitost, nutné zlo, ze kterého účastníci nebudou mít dobrý pocit.
Pokud jde o praktickou část, o které jsem už psal v předchozích sloupcích: i tady by bylo na místě více propracovat náplň jednotlivých lekcí a jasně se soustředit na to, jak vlastně učit. Nikoli kurz směřovat k tomu, aby profící těch několik desítek členů kurzu učili, jak dobře švihat. To ovšem předpokládá asi trochu tvrdší výběr těch, kteří se na kurz hlásí. Ideální podle mého soudu není v tomto případě hendikep 20, který je podmínkou (a i ten mnozí neměli), ale zhruba 15, možná ještě méně. Jenže to by se pak na kurz asi hlásilo méně lidí. A koneckonců cvičitel má především pomáhat profíkovi v práci s dětmi, ne aby sám trénoval. Co mi v praktické části také výrazně chybělo, byla hra na hřišti, taktika a strategie hry. V tomto směru se účastníkům nedostalo skoro žádných instrukcí, na hřiště se vůbec nešlo.
Když vše shrnu, co jsem si z kurzu odnesl: něco jsem se dověděl o vlastním švihu, mohl jsem se jeho pilování věnovat po tři plné víkendy na drivingu. Zároveň jsem švih mohl konfrontovat s mnoha dalšími členy kurzu. Poznal jsem blížeji i práci dvou českých trenérů-profesionálů, Petra Němce a Oldřicha Nechanického. A samozřejmě mi nakonec dal i cvičitelské vysvědčení, formální papír o vykonání kurzu. Díky němu se teď můžu vytahovat, že je ze mě „skorotrenér“… Hahaha.