Člověk by měl umět prohrávat, ale umíte to i naopak? Umíte vyhrávat? Není to vůbec jednoduché, možná to znáte třeba z tenisu: nad soupeřem vedete, chybí jen dva, tři gamy k vítězství, a náhle se něco změní, nevyjde vám jeden míček, nastane zvrat, roztřesete se a soupeř nakonec vyhraje celý zápas.
V golfu je to snad ještě horší, psychika má ještě větší roli. Všichni diváci mohli na letošním posledním major turnaji – PGA Championship – vidět, že před finálovým kolem vedli Tiger Woods a mladý Angličan Luke Donald. Woods ale rozdrtil své soupeře rozdílem půlky třídy, šel pevným a jistým krokem za svým cílem (to myslím nejen obrazně, ale i skutečně, on opravdu po ferveji rázoval). Donald naproti tomu nevydržel tlak okamžiku i situace, hrál ve finálovém kole pod své možnosti a skončil dělený třetí. Bylo na něm patrné, že vidina prvního majoru, ale i konfrontace s takovým titánem jako je Woods, byly nad jeho psychické síly a zkušenosti.
Woods má skutečně to, co má jen absolutní minimum všech sportovců na celém světě: on umí vyhrávat stejně tak samozřejmě, jako umí hrát. Když přichází na lámání chleba, když se schyluje ke klíčovým okamžikům, jeho mysl se zatvrdí stejně jako se zakalí ocel a první místo opravdu „urve“ pro sebe. Neznejistí, protože tuhle situaci už zažil mnohokrát, a mnohokrát z ní také vyšel vítězně. Je to pro něj když ne samozřejmost, tak alespoň hodně známá pozice. Stejně jako když chirurga čeká extrémně náročná operace: má jistě menší obavy, cítí nervozitu, ale s každou minutou operace z něj psychický tlak spadává, protože přece ví, „jak na to.“ Operací už provedl v životě stovky, těch nejnáročnějších desítky. A dopadly dobře (jinak už by přece nebyl chirurgem). A tudíž i tahle se povede…
Bylo už hodně napsáno o tom, že tahle „vůle k vítězství“ je asi největším darem, který Woodsovi dal jeho otec Earl, někdejší voják. Člověk, který se nebál, který prošel Vietnamem, ale který také musel ve svém životě čelit mnoha překážkám kvůli tomu, že byl černoch. Ani Tiger to jako černošský kluk neměl v golfově bílé Americe dvakrát jednoduché, mnohokrát se setkal s pohrdáním, podceňováním, těmi méně či více patrnými úsměšky: „Hele, černej…“ Jenže ten pocit, když „ten černej“ malej kluk to všem velkým bílým klukům natře, ten je mocnou silou, která člověka táhne vzhůru. A Woods to v dětství natíral soupeřům tak, že vítězství se pro něho stalo potvrzením, že jako osobnost, jedinec, má svou cenu a není v ničem horší než ostatní. Vítězství je pro Tigera možná něčím na způsob drogy, na níž si navykl a pro jejíž získání je ochoten obětovat maximum.
Jenže co my ostatní smrtelníci? Můžeme se i my naučit vyhrávat, když golf je pro téměř všechny z nás jen zábavou a víme, že když prohrajeme, bude to vlastně běžný stav?
Už několikrát se mi například stalo, že když se mi hra dařila, vypadalo to na zlepšení hendikepu, přišla taková dvanáctá, třináctá jamka, a začala se mi lehce klepat kolena. Obvykle to dopadne tak, že tu dvanáctou třináctou jamku lehce zvořu, ale zase si řeknu: chyby mám v tomhle kole vybrané, teď zas budu hrát dobře. A často to pomůže. I když stejně je mi těch dvou zkažených jamek líto.
Jediný možný způsob, jak zabránit nervozitě z dobré hry, je následovat Woodsova příkladu: prostě se do takové situace dostávat co nejčastěji. Hrát turnaje či na výsledek co nejvíce. Platí tu jednoduchá statistická metoda: čím víc budete hrát, tím větší je pravděpodobnost, že ulétnete k dobrému výsledku (zrovna tak ale můžete zahrát úplně blbě). Když se jen jednou za rok dostanete do situace, že to vypadá na zlepšení, je to příliš málo na to, abyste takový tlak psychicky zvládli. Zákonitě znervózníte. Když to prožijete desetkrát ročně, už to bude běžná situace. A v jednom či dvou případů z těch deseti to pak určitě vyjde.
A pak je tu ještě jedna věc. Kdo jen trochu trénuje a ví, že mu švih jde, že patuje docela slušně, ten by si asi měl stále říkat: Věř svým svalům, věř tomu nacvičenému pohybu, on to za tebe udělá sám. Jako by tělo bylo nezávislé na mysli. Psychická rozkolísanost totiž často pramení z vlastního vědomí, že nejsem dostatečně technicky připravený, že to prostě neumím. Kdo ovšem na drivingu nějaký ten čas stráví, ten si je mnohem jistější. A zkušenější hráč také ví, že nějaká ta menší krize dolehne snad na každého, i na Woodse. Ale zároveň jde hra dál a když ta krize nastane třeba v půlce kola, víte, že ještě je před vámi takových šest, sedm jamek a nic není rozhodnuto.
