V první části Zápisníku jsem slíbil, že se vrátím k náplni kurzu. Plním slib. Pokud bych si měl z těch šesti dnů, které jsem zatím na Líšnici strávil, vybavit, co mi nejvíc utkvělo v paměti, tak to byla půldenní přednáška-instruktáž věnovaná výuce začátečníků. Oldřich Nechanický hovořil o tom, jak se během deseti hodinových lekcí dostane ten, kdo golf nikdy nehrál, až ke zkoušce na hendikep 54.
V první části Zápisníku jsem slíbil, že se vrátím k náplni kurzu. Plním slib.
K začátečníkům se vztahoval ještě jeden dotaz, který jeden z účastníků kurzu položil: Jestli je možné dělat s žákem zkoušku na HCP 54 tak, že s ním jdete na hřiště, on zahraje dobrý výsledek, vy mu neřeknete, že vlastně dělal zkoušku, až když je po hře, tak mu sdělíte překvapivou novinu: Právě jste udělal zkoušku. Většina lidí totiž při představě, že „musí“ uhrát výsledek, znervózní, hraje hůř. Tudíž jim to trenér takhle ulehčí.
Odpověď školitelů byla jednoduchá: Ano, takhle se to také dělá. Proč žáky zbytečně trápit, znervózňovat? Důležité je v prvé řadě to, aby věděli, jak se mají na hřišti chovat, jak nezdržovat hru, že je nutné dodržovat základní bezpečnostní pravidla. Jestli přitom budou hrát jamky na sedm, devět nebo deset – to až tak nevadí. Připadá mi, že tenhle přístup je velice rozumný.
Už minule jsem psal, že část účastníků kurzu nemá vlastní golfový švih „úplně vyladěný“, takže účastníci na líšnickém drajvingu sami trénují. Řečeno přesně a jasně: kurz je i o tom, že vám trenér-instruktor říká, co děláte blbě a jak to napravit. To je určitě dobře. Ale na druhou stranu si myslím, že ideální situace by měla vypadat jinak: na kurz by měli chodit jen ti, kteří už opravdu nemají větší problémy s vlastní hrou, a učili by se tu především a výhradně „jak učit“.
Co jsem ocenil, je připravenost obou přednášejících – Petra Němce a Oldřicha Nechanického – z hlediska „materiálního“. Nestačil jsem se divit, jaké všelijaké pomůcky, které slouží k lepšímu tréninku, dokázali ze svých velkých begů vytáhnout. Počínaje ulomenými šafty, které si položíte mezi nohy při určování správného směru postoje, přes všechny možné druhy gumových míčů k nácviků odpalu, přes „pravítka“ ukazující pozici nohou, přes „udělátka“ pro rovné paty (například vodováha, se kterou si vyvážíte držení patru), až po měřič rychlosti pohybu hlavy hole. Tenhle digitální měřič se stal doslova fetišem, jedno z odpolední se téměř zvrhlo v neustálý boj účastníků-ranařů o to, kdo dosáhne největší rychlosti hlavy hole. Pokud vím, vyhrál jistý mladík, jehož hlava prolétla před měřičem rychlostí skoro 200 kilometrů v hodině. Hlava drajvru, samozřejmě ne vlastní… Nicméně dokážete si asi představit, jak létaly míčky po takových nakouřených úderech. Na vítězství v kategorii zasahování fervejí by to rozhodně nebylo.
Za zmínku určitě stojí i nejrůznější „drily“, které oba trenéři předváděli a které slouží k tomu, aby si žák osvojil určité držení, postoj, pozici. Například jeden způsob, jak si vyzkoušet, jak má vypadat váš postoj ve vrcholu nápřahu: vezměte drajvr, postavte ho hlavou na zem svisle, opřete vaší přední ruku o konec rukojeti (praváci levou) a pravou rukou a celým tělem jakoby natáhněte tětivu luku-drajvru. Tím se dostanete do ideálního postoje.
Podobných fíglů sypali Nechanický a Němec z rukávu desítky a každý, kdo chce někdy trénovat, by se je měl naučit. Dokáží hodně pomoci, velmi názorně lze jejich prostřednictvím vysvětlit podstatu problém a jak na něj. Stálo by za to všechny tyto drily sepsat, nafotit a vydat knižně. Opravdu jsem žasl nad tím, kolik důmyslnosti, chytrosti a nápaditosti se v nich skrývá.
