Rubrika Pokoření hranice 100, 90, 80 patří v časopise Golf Digest k těm nejvýraznějším a čtenářsky nejvyhledávanějším. Je to jednoduché: dává golfistům jasné mety, ke kterým je potřeba se dostat. Tahle rubrika je přitom i rubrikou pravdy. Žádné stablefordové body, díky kterým máme skoro všichni lepší hendikep než ve skutečnosti hrajeme. Hezky pěkně natvrdo: dokážeš zahrát hřiště pod sto ran? Kolikrát ses už dostal pod devadesát? Golf Digest je americký časopis...
a v USA se také hraje především na rány, nikoli na stableford – a tak to má také asi být. V každém případě je takové počítání i snazší.
Rubrika Pokoření mi z české verze GD připadá také nejpraktičtější, protože vhodně odděluje jednotlivé hráčské úrovně a říká, na co se soustředit. Naproti tomu univerzální rady typu „Zbavte se šlajsu jednou provždy“ jsou problematické: příčiny šlajsu mohou být různé (a zároveň je to vždy jedna – hůl je v impaktu otevřená) a navíc každý trenér nebo hráčská osobnost nabízí jiné řešení tohoto problému. Naopak rada „Po zkaženém úderů nehrajte hrdinské rány, ale docela obyčejně na jistotu – jen tak se vyhnete vysokým číslům, které vám brání jít pod hranici 90 úderů…“, zní jednoduše, srozumitelně a může si z ní vzít ponaučení většina golfistů.
Rady z téhle GD rubriky jsou teď koncetrovány do knihy, kterou vydalo v českém překladu vydavatelství Atemi, jež u nás Golf Digest také vydává. Kniha se jmenuje logicky Pokoření hranice 100, 90, 80, podtitul zní Nejlepší učitelé golfu zvýší úroveň vaší hry. Rady jsou tu skutečně prezentovány prostřednictvím osobností jako jsou Butch Harmon, David Ledbetter, Hank Haney, ale také Ernie Els nebo Nick Price.
Abych pravdu řekl, když jsem touhle skoro třísetstránkovou knížkou listoval, měl jsem dojem, že to hlavní, tedy ony mety určené k pokoření, se z ní jaksi vytratily. Koncepce knihy totiž není taková, že by první část byla věnována radám pro překonání stovky, druhá část by se týkala devadesátky a třetí osmdesátky. Uspořádní je tematické: první je kapitola věnovaná zasahování fervejí, pak sladění směru a vzdálenosti, je tu kapitola o pičích a čipech, patování, hře z bankru atd. Teprve uvnitř těchto kapitol najdeme rady pro méně zdatné (pokoření 100), pokročilé (90) a velmi dobré (80). Nejsem si úplně jist, jestli je to dobré řešení – jasná vymezenost časopisecké rubriky tím vzala za své. Faktem ale je, že kniha je takto zase použitelnější pro velký okruh čtenářů, který rubriku z časopisu ani nezná.
S tím, že je kniha určena skutečně té nejširší možné klientele, koresponduje i její textově-obrazová koncepce: jsou tu fotky a kresbičky jak pro děti. Vše je maximálně názorně předvedeno a ukázáno, ilustrace nad textem jasně převažují. Texty jsou ostatně velmi krátké, je to základní zhuštěná informace.
I když se většina z rad uvedených v knize v zásadě shoduje s těmi, které se můžete dočíst v jiných knihách, najdete tu některé, které stojí za zapamatování. Například prostá výzva všem, kteří by rádi pokořili 100 ran: nechte doma lob vedžku, protože s ní nebudete dostatečně přesní. Navíc je to dost těžká hůl na techniku. Hrajte raději nižší rány, lob vedžku pak vytáhněte, až se budete chtít dostat pod 80. Je tu ovšem uvedena i jedna smutná pravda: ze statistik vyplývá, že pokud máte hendikep nad 14, pak trefíte se svým drajvrem fervej maximálně každou druhou ranou. Každá první vám půjde mimo, do rafu či do lesa, do vody či dokonce do autu. A to vás bude stát jednu, možná i dvě rány. Takže pokud chcete pokořit stovku (což znamená zahrát nějakých 25 ran nad par), můžete drajvr spolehlivě nechat doma. Stačí hrát z týčka nějakým spolehlivějším dřevem, hybridem či dokonce železem. Bogy bude pro vás na každé jamce skvělý výsledek.
