Zelený Baull 76 / Zápisník z kurzu Cvičitele golfu – 1. část.

Zelený Baull 76 / Zápisník z kurzu Cvičitele golfu – 1. část.

Zelený Baull 76 / Zápisník z kurzu Cvičitele golfu – 1. část.

Přihlásil jsem se na kurz Cvičitel golfu. Kurz trvá zhruba dva měsíce, pořádá ho pražský Erpet, cena je 10 000 korun a když kurz úspěšně dokončíte (praktickou zkouškou a zkouškou z teorie), získáte „titul“ Cvičitel golfu. Na jeho základě vám může být vydán živnostenský list a můžete za peníze dávat golfové lekce. Nicméně nejste golfovým profesionálem a pokud byste jako cvičitel chtěl mít možnost, aby u vás žáci dělali zkoušku na HCP 54 (dříve Zelená karta)...

, pak také musíte mít složenou zkoušku rozhodčího. Anebo musí váš žák udělat test z pravidel u některého z pracovníků klubu, který má příslušnou kvalifikaci STK.
Osobně se golfovému cvičitelství věnovat nechci, ale přihlásil jsem se proto, že si říkám: člověk nikdy neví, co ho v životě potká, a taková „odbornost“ se může vždycky hodit. Také jsem předpokládal, že mi kurz dá něco i jako hráči. A konečně tu byly důvody čistě novinářské – říkal jsem si, že o kurzu něco můžu napsat.
Kurz se skládá ze tří víkendů po třech dnech, které jsou věnovány praktické stránce (tedy hře samotné), a dvou víkendů, které se věnují teoretické a obecné stránce golfu (patří sem např. psychologie). Praktické lekce se odehrávají teď říjnu na drajvingu na Líšnici, teorie bude v Erpetu v listopadu. Další kurz je na pořadu na jaře 2007. Přihlásit se může kdokoli, kdo má HCP pod 20 a má maturitu. Kapacita kurzu je 35 účastníků.
Když jsem na první setkání na Líšnici dorazil, překvapila mě jedna věc: myslel jsem si, že na kurz budou chodit samí mladí kluci, kluboví „nabušenci“, kteří si budou chtít cvičitelstvím přivydělat pár korun. Ale skutečnost byla taková, že ve svých 39 letech patřím ke „střední skupině“. Jsou tu rovnoměrně jak třicátníci, tak čtyřicátníci, tak dost padesátníků. Je tu i jeden pán, kterému je sedmdesát. A je tu skutečně i těch pár dvacetiletých kluků-nabušenců, kteří mají jednomístný hendikep. Když jsem účastníky poprosil, aby zvedli ruku ti, kteří se skutečně chtějí práci se žáky věnovat, kteří si chtějí cvičitelstvím přivydělávat (nebo dokonce vydělávat), zvedl se les rukou. Těch, kteří tu jsou jen kvůli sobě a nechtějí někoho trénovat, bylo z 35 účastníků maximálně tak osm, deset.
Překvapila mě i druhá věc: čekal jsem, že účastníci budou už na docela slušné herní úrovni. Skutečnost je ale prozaičtější, mnozí (kolegové prominou…) nemají svůj golfový švih zrovna vyladěný. Topnutých ran, šlajsů, huků atd. je tu k vidění dost. Je tu dokonce i několik hráčů, kteří mají HCP nad 20.
Tahle otázka, nakolik účastníci sami umí dobře hrát, je přitom zásadní. Naprosto jasně jsem si při pohledu na sebe i své kolegy totiž uvědomil, že pokud bych chtěl někdy opravdu někoho učit, musím být skutečně hráčem na úrovni. Musím – a to bez kompromisů – předvést žákovi golfový švih tak, jak má opravdu vypadat, protože jen tak získám jeho respekt, jen tak ho můžu něčemu naučit. Čím víc jsem také sledoval práci dvou lektorů-profesionálů (Petra Němce a Oldřicha Nechanického), tím více jsem si uvědomoval, jaké mezery jsou v mé vlastní hře, mém švihu, v čem si nejsem jistý. A to si naprosto neskromě myslím, že s hendikepem 11,7 na tom nejsem zas tak úplně špatně…
Ale kde je ona míra, kdy si pokročilý golfista řekne, že by mohl „učit“? Pokud opět vyjdu ze svého pocitu, tak snad bych mohl své znalosti předat úplnému začátečníkovi, popřípadě hráči s HCP nad 36. Ale například už nejsem schopen analyzovat a napravovat nějakou chybu u hráče, který má HCP 25. Jestliže se tedy někdy na účet cvičitelů a celého cvičitelského programu vyjadřují profíci s despektem, mají zčásti pravdu. Při srovnání úrovně hry jakéhokoli profíka s cvičitelem (pokud nemá HCP pod 5) jsou vidět zásadní rozdíly. Když také Petr Němec hned na začátku kurzu tuhle pravdu, že totiž cvičitel nikdy nedosáhne úrovně profíka, účastníkům sdělil, cítil jsem, jak se mnozí zarazili. Jakoby je někdo přetáhl mokrým ručníkem a řekl jim: jste béčka. Ale bylo to jen prosté konstatování reality.
Na druhou stranu ale musím říct, že někteří účastníci kurzu mohou být dobrými učiteli, protože mají třeba talent na učení, mají schopnost dobře komunikovat se žákem. To zase může chybět některým profíkům - pedagogická stránka věci. Důležité je samozřejmě obojí, jak technická dovednost, tak přirozená autorita, zkušenosti, lidská vyzrálost, úroveň chování a jednání.
Institut „cvičitele“ ale není špatný. Je mnoho amatérů, kteří mají skvělou výkonost, mohou předávat své zkušenosti, ale mají zaměstnání a chtějí dále hrát jen pro radost, což by jako trenéři-profíci nemohli. Profíků je u nás zatím málo, nechce se jim jezdit trénovat do malých klubů, kde si málo vydělají. Tam je mohou cvičitelé zastoupit. Na druhou stranu je zřejmé, že každý účastník kurzu by si měl po pravdě přiznat, zda opravdu má na to, aby učil. Musím říct, že bych si připadal trochu trapně, kdybych pak před svým žákem (notabene platícím!) neuměl pořádně a rovně zadrajvovat, nedokázal bych zahrát čistý čip a z bankru bych se dostal až na druhou ránu.
P.S. V některém z dalších sloupků se budu věnovat tomu, co se v kurzech učí a jaká je náplň jednotlivých hodin.