Stál jsem nad novým hřištěm v Brně-Jinačovicích a uvědomil jsem si, že tohle je skutečně obrovský areál. Zabírá celé mělké údolí, obě stráně po okrajích potoka jsou posety umělými kopci a kopečky, jenž lemují ferveje, hřiště se táhne zleva do prava v délce několika kilometrů. Ve finále tu bude dvacet sedm jamek tří devítek a dalších šest jamek velké akademie. Je tu hotel s desítkami ubytovacích míst, je tu architektonicky originální klubovna. Je to skutečný „golfový resort“ se vším všudy.
Jinačovické hřiště je složeno ze tří devítek, letos na jaře byla otevřena devítka nazvaná Dřevěná, v těchto dnech by se měla otevírat devítka Kamenná, příští rok otevřou poslední, Železnou. Hřiště se zatím hraje v pořadí Kamenná-Dřevěná. Kamenná má jamky poskládány tak, že jdou hodně do kopce a z kopce, proti svahu. Naopak Dřevěná je projektována po vrstevnicích. To je skvělé designérské řešení, díky kterému hra není fádní. Je ovšem nesmírně náročná na fyzickou kondici - obejít osmnáct jamek nebude žádná poděbradská rovinatá vycházka.
Měl jsem možnost hrát zatím devítku Dřevěnou. Začal jsem hned na první jamce skvěle - parem. Jenže pak jsem pochopil, že tohle hřiště je nejen fyzicky náročné, ale ještě víc bude vyžadovat, abyste uměli dobře hrát. Nebyl jsem schopen zahrát už žádný další par, hřiště mě krutě trestalo za nepřesné drajvy, hrál jsem často z těžkého rafu i z obrovitých bankrů. Snad jen grýny mi nepřipadaly extrémně náročné, ale malé rozhodně taky nejsou. Nakonec jsem až na deváté jamce pochopil, že bogy je tu skvělý výsledek a hrál jsem na jistotu. I proto, že jsem měl před sebou veliký rybník přímo u klubovny. Vyplatilo se. Míček jsem neutopil.
Jinačovické hřiště není extrémně těžké, ale rozhodně půjde o jedno z nejtěžších u nás. A přitom vlastně není ničím jiným než moderní sportovním hřištěm s „regulérními“ (tedy velikými) bankry, s dlouhými čtyřpary a hodně dlouhými třípary, s rafem, který je skutečně rafem a nikoli jen řídkou vyšší trávou. Jsou tu místa, kdy je nutné uvažovat maximálně takticky – což znamená především odhadnout dobře vlastní síly. Je dobré se smířit s tím, že tady asi nezahrajete co do počtu ran na váš hendikep, ale budete o pět či deset ran horší. Ale zároveň musím říct, že jsem tu neměl pocit, že by mi to hřiště kladlo nesmyslné nástrahy. Prostě jsem jenom pohlédl do tváře svému vlastnímu hráčskému umění-neumění.
Devítku Kamennou jsem měl možnost projet si na vozíku, bez hry. Myslím, že právě ta bude pro svou extrémní dramatičnost nejoblíbenější – ale z hlediska výsledků asi i nejvíce vyvolávající strach. Typická je v tomto případě čtyřparová doglegová jamka č. 2, jejíž odpaliště je na skvělém výhledovém místě, hraje se prudce a daleko dolů. Jenže jamka má 418 metrů a druhou ránu musíte hrát do strmého kopce! Hráčsky děsivá, ale esteticky vynikající jamka. A kdo pálí 270 a více metrů (ale to nejsme, kromě notorických pohádkářů, nikdo z nás…), ten může tuhle jamku dokonce hrát přes lem lesa.
Z Jinačovic jsem nakonec odjížděl s pocitem, s jakým jsem odjížděl ze Sokolova nebo z Ypsilonky. Tedy: je to hřiště na úrovni, designérsky zcela profesionální, co do investicí opravdu velkorysé (odhaduji přes 200 miliónů korun). Čeká ho pravděpodobně bohatá turnajová budoucnost, nic pro rekreanty a „pohodičku“. Tady prostě hráč bude muset bojovat, protože jinak sem nemá vůbec cenu jezdit, to je lepší zajet si na blízkou devítku uprostřed brněnského automotodromu. To je sice hřiště trochu bizarní, ale na začátečnický golf lepší (i když i pro začátečníky mají v Jinačovicích to své – totiž akademii). V každém případě si v Jinačovicích hráč skutečně zahraje a má chuť se sem vracet. Tradičnímu jihomoravskému areálu ve Slavkově přibyl stejně kvalitní a stejně ambiciózní areál.
Ještě doplním: na hřiště jsem přijel asi v půl osmé ráno, slunce vycházelo a rosa na trávě lámala jeho paprsky. Z vody okolo se vypařovala voda, ještě tu skoro nikdo nebyl. Doporučuju všem občas si přivstat…
