Před pár dny jsem jel do Nové Bystřice, což je městečko hned u rakouských hranic. Jel jsem po dálnici a pak přes Pelhřimov, cesta to byla z Prahy dlouhá skoro 180 kilometrů. Štreka. Během ní jsem mnohokrát překročil rychlost, párkrát předjel i na plné čáře. Po dálnici místo 130 občas tak 150, po normální silnici místo 90 asi tak 100 nebo 110. Po rovině i 120. Kdyby mě monitorovala policie a kdyby už platil bodový systém, nemám řidičák. Ale nejel jsem jako blázen, myslím, že takhle jezdí asi tak 50% českých řidičů.
V Nové Bystřici jsem si vyřídil, co jsem potřeboval, a protože mi zbyl ještě čas, řekl jsem si, že si zajedu na Lipno. A vzal jsem to zkratkou přes Rakousko, asi tak čtyřicet kilometrů (jak je to úžasné, že si řeknu: jedu přes Rakousko, je to kratší, a stačí mi k tomu občanka – holt jsem vyrostl za totáče).
Jen jsem přejel hranice, najednou jsem sundal nohu z plynu a v obci jel poslušně opravdu těch 50. I na normální silnici jsem se snažil nepřekročit maximální povolenou rychlost, tedy stovku.
Jen co jsem ovšem vjel na české území u Českých Velenic, trošku jsem to zase „přišlápl“. Najednou ze mě spadl strach z toho, že mě „neznámá“ rakouská policie napaří pokutu v eurech, že se nedoplatím. A když jsem se blížil k Lipnu, potkával jsem holandské řidiče, kteří rozhodně rychlost nepřekračovali. Takže jsem předjížděl…
Myslím, že jsem se choval zcela dle své lidské přirozenosti - prostě jsem přizpůsoboval své jednání tomu, v jakém prostředí se pohybuji. A myslím, že mé jednání je také zcela návodné pro to, jak to zařídit, aby se na našich silnicích jezdilo pomaleji a bezpečněji. Je prostě nutné nastavit takové podmínky, aby se řidič obával postihu, aby řidič žil v „nejistotě“, že za každým rohem může být radar. Do Rakouska jsem vjížděl s tímhle pocitem, taky jsem se podle toho choval. V Česku vím, že radarů je málo, policie si stěžuje na nedostatek materiálních prostředků i lidí, takže si tu každý dělá, co chce. A to je špatně.
Bodový systém bude za pár dní zaveden, je to první krok k tomu, jak přirozenou lidskou chuť jít na mez i za mez povoleného, dělat si co chci, uvést do rozumných mezí. Je to smutné, ale na člověka jako tvora skutečně působí strach coby jeden z jeho nejzákladnějších psychických faktorů. Jsem zvědavý, jak se to po 1. červenci na silnicích změní, jestli lidé budou jezdit tak, jak se má. Jsem zvědavý na svůj strach – ale taky práci české policie. A na to, jestli se čeští řidiči pod tlakem strachu změní.
