Minulou neděli jsem měl možnost vidět část přímého přenosu z turnaje Dubai Desert Classic v Emirátech. Jde o unikátní hřiště v poušti, jehož ohromné bílé klubové budovy připomínají bedudínské stany. Hezký kontrast zelené trávy a písku vůkol, bizarní kontrast harmonického golfového hřiště a mrakodrapů jen pár set metrů odtud. Když Tiger Woods hrál na 18. jamce z ferveje, kamera ho zabírala právě na pozadí těchto šedivých hradeb. Byl to uhraničivý záběr...
. Stejně fantastické byly ale i pohledy z kamery na balónu, který byl nad touto jamkou umístěn: letící míček jste viděli z neobvyklé pozice, z nadhledu, měli jste krásný přehled o tom, jak plachtí, jakou má trajektorii, kam dopadne a jak dobíhá.
Když vidíte nějaký golfový turnaj v přímém přenosu, je to úplně jiný zážitek, než když sledujete jen sestřih, který například dává český Eurosport vždy ve středu večer. Při přímém přenosu je mnohem víc času na opakování záběrů, detailní rozbor. Nevidíte jen finále jamky, tedy vcelku nudné patování, ale dostane se vám i toho, po čem golfový divák touží nejvíc: záběrů, při kterých profesionálové skutečně švihnou holí, nebo když jejich míček letí těch neuvěřitelných 300 metrů. Mohl jsem takhle například vidět zpomalený záběr švihu Tigera Woodse. Pochopíte díky tomu, čím je vlastně Woodsův švih výjimečný - jeho otočení těla je neuvěřitelně mocné. I kdybyste nic o „pružinovém“ přirovnání švihu nevěděli, musí vás to trknout, jak nádherně se celé Woodsovo tělo otáčí kolem své osy právě jako ta pružina. Uvědomíte si také, jak dokonalou sportovní postavu Woods má - je opravdovým atletem, má dostatečnou svalovou hmotu, ale nemá ani deko navíc, takže ho to neomezuje v pružnosti. I proto dosahuje takových délek ran. Woodsův jedinečný švih vynikl i ve srovnání se švihem Ernieho Else, když oba hráči hráli rozehrávku o první místo. Režisér rozpůlil obrazovku na dvě části, v jedné švihl driverem Woods, v druhé Els. I když má Els podle mnohých jeden z nejhezčích švihů, zdaleka nepůsobil tak gumově jako jeho soupeř. A dokonce udělal i technickou chybu, díky níž poslal svůj míček místo na trávu do písku vedle ferveje.
Půvab přímého přenosu spočívá i v tom, že vidíte všechno okolo – tedy jak se hráči chovají, když jdou k míčku, jak obcházejí okolo špatně hratelného míčku, jak uvažují o typu rány. Vidíte každé hnutí v tváři, gesta, pohyby. Woods například při rozehrávce zachovával stále kamennou tvář, skoro to vypadalo, že ho vlastně i mrzí, když Els svou druhou ránu zahrál do vody a tím mu poskytl jasnou šanci na vítězství (znáte ty řeči typu: Takhle jsem vyhrát nechtěl…). Ale pak se v jednom momentě pousmál tak, že všechno bylo jasné: i tenhle bombarďák/stroj má své emoce a nervy. A dokáže se radovat z toho, že vítězství mu spadlo vcelku snadno do kapsy.
