V rozhovoru pro MF Dnes reprezantační trenér Karel Brückner řekl, že fotbal je poezie a Horníkové jsou paraziti. Jeho národní tým prý hraje fair play, důkazem je, že za pět let na českou reprezentaci nebyl kopán pokutový kop. Jako špatné se mu jeví ale věci okolo fotbalu: atmosféra, kultura, vztahy atd. Rozčilují ho i hulváti, kteří na fotbal chodí, kvůli nim je schopen ze zápasu odejít.
Ano, fotbal má krásnou tvář, když se hraje dobrá hra, hráči do sebe nekopou, padají góly a o výsledku rozhodne jen hra samotná. Jenže kdy a kde jsou takové zápasy k vidění?
Nebudu tu mluvit o nejvyšší české fotbalové lize, to všichni vidí, jaká je to sportovní i morální bída. Měl jsem ale osobní zkušenost například z hry v Hanspaulské lize. Je to kopaná o pěti hráčích a jednom brankáři, kterou v Praze hraje několik set týmů. Hrál jsem tu nejnižší ligu, osmou, a po dvou letech toho nechal. Uvědomil jsem si totiž, že i při téhle obyčejné kopané na škvárovém plácku se odehrává mnoho z toho, co je k vidění v nejvyšší soutěži. Například vulgarita je skoro stejná, taky se tu docela dost fauluje, a někdy i hrubě. Mezi kluby, pokud jde o postup do vyšší ligy, vládne řevnivost. Důkazy, že fotbal má špinavou tvář, najdete dokonce už i v dětské kopané. Zkuste se někdy zastavit u hřiště, kde hrají žáci a žáčci. Uslyšíte z úst jejich rodičů hodně divná slova, uvidíte křeč plnou nezdravých ambicí, vypozorujete i na těch malých dětech, že si osvojují některé nechutné dospělé manýry.
Když už Brückner použil to slovo poezie. Poezie, básně, mohou být jak krásné, tak i velice špatné. Existují dokonce i básně, které jsou zvrácené – například některé politické verše z 50. let. I básníci mohou být jedinci bez morálky, a přesto mohou mít jedinečný básnický talent.
Připadá mi, že stejné je to s fotbalem. Je to hra s mnoha tvářemi. Bohužel český fotbal má v současnosti velmi nehezkou. Je to špatná báseň, kterou píší mizerní autoři.
