Ariel Šaron už pohnul levou rukou. Možná se úplně probere. Asi se stoprocentně neuzdraví, ale žít bude. Když ho mrtvice postihla, CNN zabírala vchod do nemocnice nekonečné desítky minut, aniž by se cokoli odehrálo. Pak analyzovali, proč je vlastně Šaron tak tlustý a jestli nemohl někdy v minulosti víc zhubnout. Prý nemohl, protože na to neměl čas.
Zraky celého světa se upnuly k jednomu místu, jednomu muži. Jakoby na něm stála budoucnost celého Izraele, blízkovýchodních dějin. Je skutečně jedincova úloha v historii nezastupitelná, jde svět kupředu podle toho, jak se rozhodnou Caesarové, Napoleonové, Hitlerové, Churchillové, Reaganové a Gorbačovové nebo Bushové? Některé procesy, hlavně ty dlouhodobé, jsou asi nezvratné, jedinec nemá šanci do nich zasáhnout. Například stále rostoucí vliv Číny. Ale do krátkodobých dějin člověk zasahuje a ovlivňuje je významně. Šaron to dělal a s jasnými výsledky. I proto se na něj tak upřela pozornost, protože bez jeho působení půjde Izrael jinudy než by šel s ním.
Jak silnou osobností Šaron už v minulosti asi byl, to jsem si uvědomil teprve ve chvíli, kdy jsem viděl jeho fotografie z generálských časů. To byl ale pořádný chlapák! Ostře řezané rysy, v očích maximální rozhodnost a pevnost. S věkem už tahle pevnost trochu vzala za své, ostré hrany obrousily vrásky a tuk. I v očích se rozhostila jistá „dědečkovská“ měkkost. Trochu mi v tomhle připomíná Marlona Branda, který byl v mládí hubený, drsný, divoký, zatímco ve stáří kulatý a vlídnější. Oba ale silní jedinci až do stáří.
Šaronova osobnost dokazuje, že politika vyžaduje skutečně celé muže. Tím nemyslím jen muže, protože baronka Thatcherová byla taky „celý muž“. Jde prostě o to, aby politik měl velkou dávku odvahy, kuráže, osobní statečnosti, aby byl tím, kým dobrý politik nakonec vždycky je: vůdcem, který vede národy, skupiny. Ale aby všechny tyhle extrémní vlastnosti nebyly zas tak extrémní, že dotyčný propadne pocitu božské výlučnosti, že přestane vnímat realitu okolo sebe. To se pak stane Vůdcem.
Tihle odvážní jako je Šaron, Thatcherová a další v českém prostoru nějak chybí. Je příjemné, že Češi nemuseli za svůj stát v minulosti bojovat tak urputně a za takových ztrát jako Izraelci, ale je nepříjemné, že s tímhle „luxusem“ se nějak divně pojí i jakási rozbředlost, nepevnost, chytráctví. Z toho se pak rodí lidé paroubkovského a topolánkovského typu, kteří umí akorát tak předstírat, že jsou vůdčími typy. Nejsou. I když třeba Paroubek je stejně tlustý jako Šaron. V tom to ale není.
