Íránský prezident Ahmadínežád si myslí, že existence Izraele je dále nemožná a že by se měli Židé ze své země vystěhovat do Evropy.
Z hlediska věcného to vůbec není nelogický nápad. Izrael je skutečně umělý stát, který byl vytvořen na základě romantizující sionistické idey z konce 19. století. Tento stát obývají z velké části lidé, kteří mají velmi silné evropské kořeny, mají v sobě evropskou kulturu a vyspělost – proto je Izrael také jediný demokratický stát v tomto regionu. Z geografického hlediska je Izrael velmi malý stát, kterému chybí mnohé důležité suroviny a život tu je „lehký“ jen právě kvůli tomu, že jde o nesmírně efektivní společenství: místní obyvatelé díky své inteligenci, pracovitosti a schopnosti organizovat veřejné věci dokázali svoji společnost za pár desítek let pozvednout na takovou úroveň, jaké jejich arabští sousedé nedosáhli za mnoho set let vývoje.
Nicméně při prostém vojensko-strategickém uvažování, je každému jasné, že Izrael je z hlediska dlouhodobého jedním z nejméně udržitelných územím na světě. Je to stejné, jako když ve středověku v téhle oblasti přežívala křesťanská enkláva. Izrael může odolávat díky své technice, vyspělosti, i díky americké pomoci, ale za sto let, až bude světovým hegemonem Čína, může být situace už úplně jiná. Zní to možná odvážně a absurdně, ale kulturnímu židovskému národu by skutečně bylo nejlépe v kulturně vyspělé Evropě či Americe.
Ale vraťme se k íránskému prezidentovi. A k souvislostem, v jakých tuhle větu vyslovil. Ty jsou v tomto případě kardinální. On totiž svou větu neřekl žádným věcným způsobem, v rámci seriózní diskuze, jako konstatování těžko řešitelného nábožensko-geografického problému. On ji řekl jako politické přesvědčení, jako nenávistnou pobídku k tomu, aby „ta bezbožná židovská skvrna byla vymazána z mapy…“ A v takovém případě jeho slova vůbec nejde brát jako debatní impuls, ale pouze jako výraz nenávisti a konfrontace. Jeho prohlášení navíc opět dokazují, že jistá část islámského světa jakoby vůbec nebyla schopna vnímat svět v celé jeho složitosti, ale pouze na bázi černá/bílá. Můžeme pochopitelně mluvit o západní „aroganci moci“, můžeme zpochybňovat například spojeneckou účast v Íráku, ale jednu věc západnímu světu nelze upřít: je tolerantnější než většina muslimského světa. Kdyby něco podobného západní politik vyslovil, bude z něho rázem politická mrtvola, popřípadě bude přežívat na okraji politického spektra s nálepkou extremismu.
Upřímně řečeno, tímhle prohlášením si Írán nevyslouží asi nic jiného, než že na prezidentský palác spadne několik nepřátelských bombových skvrn od těch, kterým byla prezidentova slova určena. A není to Izrael, kdo by měl zmizet, ale naopak: jsou to ti muslimští duchovní a politici, kteří ponoukají své bližní k tomu, aby zabíjeli a vymazávali z map světa.
