nahoru

Jarmusch, takový nenápadný, takový pěkný

Andrej Halada18. listopadu 2005 • 10:32

Někdy to na vás dolehne. Pustíte si televizi a v ní běží samé zbytečnosti. Jdete do kina a máte pocit, že ten film byste si nepustili ani v televizi. Chcete si půjčit nějaký film z videopůjčovny, ale jak to, že v ní zrovna nic pořádného nemají? Občas si uvědomíte, že současný svět kinematografie je nekonečný ve své šíři, ale mělký jako kaluž vody.


Ale čas od času ta kaluž klame, je v ní vody po kolena. Čas od času se najde film, který mi připomene, že film může člověka nejen pobavit, ale i povznést a dokonce: pomůže mu podívat se sám na sebe. Že film může komunikovat s divákem.
Když jsem viděl první filmy Jima Jarmusche z 80. let, připadaly mi ve společnosti filmů takových velikánů jako byli Fellini, Tarkovskij, Bergman takové – malé. Jarmusch nebyl ničím víc, než velmi zajímavým příslušníkem skupiny nezávislých. Jenže jak šla 90. léta, ukázalo se, že právě z téhle skupinky vzešlo pár jmen, která dnes patří - když ne k velikánům, tak rozhodně k velkým. Možná už nejsou tak nezávislí ve smyslu produkčním, třeba točí filmy s komerčních nádechem (mám tím na mysli především bratry Coeny), ale naštěstí si zachovali nezávislost mysli. Jarmusch je v tomto směru méně mainstreamový, ale o to víc je ve svých filmech stále osobitý.
A přitom mu v jeho novince Zlomené květiny hrají herci zcela „komerční“ – Bill Murray, Sharon Stoneová, Jessica Langeová. U Jarmusche už také funguje efekt „Woody Allen“, kterému by v jeho filmu hrál kdokoli za jakkoli malý honorář. Vystupovat v Allenovských – a také Jarmuschovských – nízkorozpočtových filmech totiž patří k tomu nejlepšímu renomé, jaký může americký herec získat.
Zlomené květiny líčí příběh stárnoucího Dona Juana s příznačným jménem Don Johnston, který pátrá, která z jeho pěti milenek z předchozích dvaceti let může být matkou jeho údajného devatenáctiletého syna. Film má tradiční americký rámec, je to road movie. Ale je to i cesta po vlastní minulosti. Těch pět setkání má symbolickou posloupnost: s první milenkou se Don po dvaceti letech znova vyspí, je to ozvěna radostných časů. Druhá milenka mu ukáže vzorový, ale prázdný manželský život. Třetí setkání je velkým míjením se ženou, ke které kdysi cosi cítil, ta dáma je úplně jiný člověk. Čtvrté setkání dokonce vyústí v nenávistný křik a ránu do nosu - jakoby to byla rána, kterou Donovi uštědřil sám život. A páté, poslední setkání se odehraje na hřbitově, u hrobu již mrtvé milenky. Cesta životem i minulostí se uzavírá.
Nebyl by to ale Jarmusch, aby tuhle smutnou výpravu nedoplnil o humor a absurdní situace, čímž celek posouvá z poněkud temné roviny do životu bližší, vyrovnanější, kde se střídá černá s bílou barvou. Hlavní hrdina je nakonec sám, svou samotu a stáří si plně uvědomí, dolehne na něho prázdnota, ale i tady je ještě naděje: dopis od přítelkyně, která od Dona na začátku filmu odchází. Je možné, že by se mohla vrátit. Ale kdo ví…?
Jarmuschův film na mě zapůsobil tím, čím většina jeho předchozích: svým od zbytečností osekaným minimalismem kombinovaným s poetismem. Svým zvláštním humorem, ale především svým lidsky silným obsahem. Užil jsem si ten film a z kina šel s pocitem, že film ještě není tak úplně ztracené „nejdůležitější“ umění.

Andrej Halada


Kurzy měn
25,610
21,680
29,100
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře