nahoru

O Nymanovi a Lazebníkovi

Andrej Halada14. října 2005 • 04:44

V příštím čísle Reflexu budeme mít rozhovor s anglickým skladatelem Michaelem Nymanem. Nyman je asi nejznámějším a pro mne osobně i největším skladatelem vážné hudby současnosti. Ohromně se mi líbila jeho hudba k filmům Petera Greenawaye, mám rád i některé jeho skladby určené ke koncertnímu provedení. Je v nich rockový důraz a přitom nejsou triviální, mají skvělé aranže. Naopak jeho muzika k filmu Piano, která ho proslavila, mi připadá příliš konvenční...

. A on to dokonce v tom rozhovoru přiznává, že ji dělal jen proto, že už měl podepsanou smlouvu a musel hudbu složit, ačkoli režisérka Campionová mu sdělila, že nic takového, jako dělal pro Greenawaye, mu nedovolí. Paradoxní: za svou popularitu vděčí Nyman svému nejméně originálnímu, nejméně typickému kousku.
Na Nymana, skladatele klasické hubdy, který ji dokáže udělat vysoce moderně a přitom přijatelně pro každého, jsem si vzpomněl i před pár dny, když jsem byl na nové inscenaci Rossiniho Lazebníka Sevillského ve Státní opeře. Lazebníka jsem poprvé viděl ve Stavovském v patnácti letech, tak jsem byl na tohle nové provedení docela zvědav. Lazebník je divoká, ryze italská opera, navíc komická, takže se dá udělat jako skutečné show. Tady se nemusí inscenátor držet nějaké dobové konvence, naopak může dát průchod své fantazii.
Jenže to, co jsem slyšel a viděl v budově mezi proudy severojižní magistrály, bylo show jen na půl cesty. Nápaditá scénografie, zajímavé kostýmy, ale zpěváci a orchestr... Hlavní představitelka měla daleko k mladické slečince, když zpěváci zpívali sóla, stáli trošku prkenně uprostřed pódia a měli co dělat, aby to utáhli. Orchestr hrál tak, že jsem už při předehře měl chuť dát čudlík „volume“ na dvojnásobnou hodnotu. Nemělo to zrovna moc jižanské šťávy. Vybavil jsem si okamžitě jednu z inscenací Lazebníka, kterou jsem viděl na hudební kanále Mezzo: moderně, bláznivě pojatá klasická opera, kde hudba letěla kupředu jako splašený kůň a kde zpěváci zpívali v nejroztodivnějších pozicích a jak o život. Škoda, že něco podobného u nás neumíne, že nemáme asi dostatek temperamentu, že nám chybí větší odvaha k experimentu, že ani nemáme takové prostředky, díky kterým bychom mohli v operních domech shromáždit skutečně první interpretační ligu.
A ještě jedna věc: Lazebník, kterého jsem viděl v 80. letech ve Stavovském, a ten nynější ze Státní opery, se lišily v jazyce. Tehdy se zpíval v českém překladu, dnes v italském originále, nahoře nad oponou běžely titulky. Uvědomil jsem si, že nynější úzus zpívat opery v originále má sice z hlediska komerčního i uměleckého své výhody, ale zároveň divákům upírá možnost skutečně se do opery a jejího děje položit. Pamatuju si, že tehdejší český překlad byl vtipný, vnímal jsem hudbu i slovo jako jeden celek. Teď jsem jim nerozuměl ani slovo a koukat se nahoru na titulky, to prostě ruší. Ale chápu, že obecenstvu složenému z poloviny z turistů by čeština asi vadila.

Andrej Halada


Kurzy měn
25,630
21,810
28,720
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře