Bere i Lance Armstrong bobule?

Názor pak doplnil výkladem: samozřejmě je možné a je v normálních lidských silách, aby cyklista zajel skvěle dvousetkilometrovou horskou etapu a vyhrál ji s náskokem před ostatními. Mnohem těžší ale už je, aby cyklista vydržel těchto etap dvacet (jako při Tour de France), aby stále, den po dni, podával extrémně nadprůměrné výkony. Je tu i otázka, co skutečně lze považovat za doping a co jsou regulérní podpůrné prostředky. Hranice je velmi těsné, záleží také na zmíněné době, po kterou ony prostředky „na hraně“ sportovec bere. Kupříkladu je absurdní, aby takové látky požíval cyklista během závodu – to je jako krást přímo před okny policejní stanice. Stačí ale užívat prostředky dva měsíce před závodem a celou posilovací kůru vypočítat tak, že bude mít „dojezdový“ účinek. Což je prý dnes běžná praxe.
To vysvětlení mi připadalo logické, pochopitelné. Když vidím, jakou průměrnou rychlostí zdolávají cyklisté tisíce kilometrů TdF (je to přes 40 km/h), jak den po dni podávají fascinující výkony, taky si říkám, že v tom něco nenormálního asi bude. Na druhou stranu ale vidím obličeje aktérů: zkuste se jen zadívat do tváře Lance Armstronga. Je mu třicet dva, ale vypadá na čtyřicet, jeho rysy jsou strhané. Ani jeho protivníci nevypadají „zdravě“, prakticky všichni mají ve tváři vepsané ty stovky tisíc tréninkových kilometrů a urvaných výjezdů. A Armstrongova neuvěřitelná výkonnost je možná skutečně dána i prodělanou chorobou, kdy se jeho tělo po chemoterapii prakticky znovu „vystavělo“.
Na jedné straně oprávněné pochybnosti o tom, zda lze tak extrémní zátěž vydržet, na straně druhé fakt, že dnešní hon na doping je tak mocný, že se většině slavných jmen nechce zbytečně riskovat. Jak to tedy ve skutečnosti je? Zajímalo by mne, zda je mezi vámi čtenáři někdo, kdo skutečně dělá - nebo dělal - vrcholovou cyklistiku, popřípadě jiný sport tohoto výkonnostního druhu, a mohl by k tomu cokoli říct. Napište!