Dneska samozřejmě o kinematografii, píšu tento sloupek v pokoji hotelu Thermal. Protože jsem už před festivalem viděl zhruba třicítku filmů, a dvacítku z nich pak popsal v reflexovské příloze (č. 27), mám občas problém najít v programu snímek, který bych toužil vidět. O filmové části festivalu také bude do Reflexu psát Radek Bajgar (č. 29), já bych měl přinést „zajímavosti“ z té společenské stránky věci. No, užívám si to tu…
Ale k umění. Ladykillers je nový film bratří Coenů a byl také promítán ve Varech. Bez obav, je zakoupen pro distribuci, možnost vidět ho budou mít všichni. Je to typický příklad filmu, který stojí a padá s jedním hercem, Tomem Hanksem. Už jsem se v těchto sloupcích Hanksem jednou zabýval, psal jsem o jeho herecké všestrannosti. Dokáže být kýmkoli: blbečkem, vojákem, gangsterem, policajtem, astronautem atd. U Coenů je podvodníkem, kriminálníkem, který je však navlečen do roucha univerzitního profesora. A je dokonalý: vlasy na čupřinu, intelektuální bradka a křivé zuby. Herce identifikují jen jeho mělké, šibalské oči. Dosud neslyšená je jeho mluva, jazyk, starosvětské proslovy, citace básní. Dialogy jsou i dobře a vtipně napsány – na rozdíl od příběhu, který milovníky coenovské poetiky zklame, protože se dá lehko předvídat a není příliš dramaticky zauzlovaný. Jakmile Hanks vstoupí na plátno, film ožije, když v obraze není, dolehne na vás prázdnota.
Hodně mne překvapila reakce diváků na německo-mongolský film Die geschichten vom weinenden Kamel – Příběh o uplakanem velbloudovi. Viděl jsem ho ještě před festivalem, chtěl jsem ho doporučit, ale tenhle hraný dokument o zviřátkách se mi jevil jako neúnosně nudný. Leč diváci svým hlasováním říkají úplně něco jiného: zatím má známku 1,09, takže obsadil první příčku v bodování obliby. Všem se líbí, jak velbloudi putují nekonečnou mongolskou stepí, a putují, a putují, a Mongolové žijí v jurtách, a žijí, a pijí čaj… Asi nemám ten pravý vztah k přírodě.
Ale mám - protože jako každý rok i letos jsem si udělal cyklistický výlet. Klínovec se svými 1240 metry mě zlákal v neděli, bylo hezky, odpočinul jsem si od ruchu kolonády, kde chvílemi není k hnutí. V Krušných horách naopak skoro nikdo není. Panoramatický pohled z rozbité rozhledny na vršku byl chvílemi lepší než panoramatický pohled na Ameriku 20. století, kterou natočil Sergio Leone (Once Upon A Time In America). Protože Leoneho film je skvělý, přemýšlel jsem chvíli nad tím, čím to je, že sebelepší film nepřekoná osobní zážitek například z výletu do přírody. Ptal jsem se na to i vystudovaného medika Bajgara, on mi odpověděl jednoduše: vnímáš všemi smysly, je to trojrozměrné. Umění je jen zprostředkovaná realita.
Ale přesto není tahle virtuální realita druhořadá. Je jen jiná. Ve chvíli, kdy už mám honění cyklistických kilometrů, golfových handicapů a vyhraných či prohraných setů v tenise plné zuby, hrozně rád jdu do kina na společný zážitek z dvourozměrné podívané. V Karlových Varech, v sálech s publikem, s nímž jsem naladěn na jednu notu, je prostě hezky. Tedy když sedím na dobrém filmu, nikoli blbém.
