Hop hop neskáču, tak asi nejsem Čech

Kolega Milan Tesař má v novém Reflexu půvabnou reportáž popisující, jak jel fandit do Portugalska. Vtipný text o tom, jak se z vás kdesi na jihu Evropy na pár dnů stane homo fanouškus a vaše já se rozplyne v davu.


Mám s tím taky zkušenost. Byl jsem na finále EURO 1996 v Anglii. Seděl jsem na tribuně stadionu ve Wembely, toho slavného chrámu fotbalu, který už dneska nestojí, protože na jeho místě vyroste nový. Byl to opravdu velký stadión, měl atmosféru. Moje vstupenka byla na místo na podélné tribuně, zhruba na linii velkého vápna u jedné z branek. Okolo mě ostatní čeští účastníci zájezdu, ovšem nikoli ti nejžhavější – těm byl vyhrazen sektor za brankou, tam byl „kotel“.
První půlku zápasu s Německem jsem se cítil nesvůj. Všichni okolo mne fandili, křičeli „Češi do toho!“, ale já jsem se nějak nemohl přinutit k tomu hulákání. Připadal bych si jako idiot. Jenže pak jsme dali gól a druhá půlka už mě strhla. Sám na sobě jsem pozoroval příznaky postupujícího onemocnění. Viděl jsem sám sebe, jak při našem útoku vstávám a křičím „Jééééď“, nezpíval jsem sice „Pojďme, hoši, pojďme do toho…“, ale aspoň jsem tleskal a hlasitě vyjadřoval své pocity. Událost mě vláčela s sebou.
Vzal jsem si z toho poučení: nezúčasňovat se podobných akcí. Jste-li uprostřed obrovského davu, stáváte-li se bezejmenným příslušníkem masy, ztrácíte svou individualitu. Dav si vás podmaní, vaše kroky a činy neurčuje vaše mysl a vůle, ale mnohem silnější „masové“ proudy. Fandit na fotbale je samozřejmě relativně nevinná záležitost, ale davy občas proudí v dějinách i jinak a jiným směrem.
Když se dívám v televizi na české fotbalisty, přeju jim úspěch, protože hrají dobře. Když vidím české fanoušky na stadionu, říkám si, že je dobře, že české fotbalisty někdo povzbuzuje. Když slyším tytéž fanoušky davově skandovat a poskakovat „Hop, hop, hop, kdo neskáče není Čech…!“, jsem rád, že tam nejsem. Pitomější pokřik, který nutí všechny okolo povinně se přihlásit k národní identitě, by dokázal vymyslet málokdo.