Jak to dělají v BBC?

Ve středu jsem dělal rozhovor s Waynem Dunsfordem, což je Angličan, který pracuje v BBC. Je ředitelem BBC Worldwide pro Evropu, střední Východ, Indii a Afriku. Jeho zájmem je, aby se v daných regionech lidé co nejvíce dívali na stanice jako jsou zpravodajská BBC World, zábavná BBC Prime nebo nově založená BBC Food, která vysílá pořady týkající se jídla a vaření.


Rozhovor o tom, jaký je například rozdíl mezi BBC World a CNN, si budete moci přečíst v některém z příštích čísel Reflexu, ale o jedné věci už chci psát hned. Pana Dunsforda jsem se zeptal, čím to vlastně je, že BBC je v Evropě tak respektovanou mediální firmou. Odpověděl jednoduše: „BBC si v době svého vzniku dala tři zásady: informovat, vzdělávat, bavit. Těchto tří zásad se držela. A po celou dobu své existence od 20. let je chránila a neustále rozvíjela...“ Je to jako s těmi anglickými trávníky. Potřebují každodenní péči, stříhat, kropit, udržovat. A když to budete dělat tři sta let, pak máte anglický trávník.
Samozřejmě jsem v té otázce hledal odpověď na to, jak to mají udělat česká (nejen veřejnoprávní) média, aby byla také respektována. Takže mě odpověď pana Dunsforda zklamala, protože z ní vyplývá, že nestačí si jen vytyčit ideály. Musí uplynout nějaký čas a musíte se během té doby pořád snažit, abyste respekt získali.
Důkazem pravdivosti může být Český rozhlas. Narozdíl od podstatně mladší veřejnoprávní České televize nemá například Čro1 – Radiožurnál problémy se svou informační objektivitou, věcností. Třeba je to právě tím, že budova na Vinohradské ulici hostí české rádio už desítky let, že je tu duch místa a kontinuita. Česká televize je mladší médium, které nepoznalo doby nezávislosti, svého rozvoje se dočkalo až v normalizačních 70. a 80. letech. De facto se tahle instituce buduje nově až od devadesátých let. Odlišný je ovšem i přístup jednotlivců: zatímco u Českého rozhlasu novinář ví, že mu tahle instituce nepřinese moc slávy, tudíž svou práci dělá z čistě profesionálních důvodů, televize dokáže z obyčejného žurnalisty nebo moderátora udělat superstar. Mnozí proto chtějí televize spíš využít, než aby jejím ideálům sloužili.
Na panu Dunsfordovi bylo mimochodem vidět, jak je upřímně hrdý na svou příslušnost k BBC (pracuje tu už patnáct let). S něčím podobným se u lidí z ČT příliš nesetkáváte. Tam má vědomí příslušnosti k médiu u některých jedinců spíš podobu náfukovství.