Jsi sebelítostivý? Tak vypadni!

Kamarádka mi vyprávěla, jak na svém pracovišti absolvovala psychologické testy. Pracuje v jedné velké bance na pozici nižšího manažera, ti měli na testy vyhrazen jeden den, vyšší manažeři byli testováni dokonce dva dni. Nejvyšší manažeři nebyli testováni - oni byli těmi, kdo budou znát výsledky a budou s nimi pracovat.


Test trval osm hodin a skládal se z několika částí. Inteligenční test, test osobnosti, pohovory, nakonec inscenovaná situace, v níž testovaní například museli kolektivu spolupracovníků oznamovat, že jejich podnik bude propouštět, snižovat platy, brát podniková auta. Po celou dobu byly zkoumané „objekty“ sledovány psychology, ti si poznamenávali každé gesto testovaného.
Celý test byl postaven tak, aby firma dokonale věděla, kdo v ní pracuje. Byl postaven i tak, aby pracovníka donutil k maximálnímu výkonu, aby ukázal, co v něm je a na co má. Podobné komplexní testy jsou jistě dobrým informačním zdrojem (i když člověk s jistým nadáním dokáže s pomocí jednoduchých triků testující psychology oklamat), ale zároveň vyvolávají otázku: nedovědí se tu zaměstnavatelé příliš mnoho? A jak se získanými údaji, které v tomto případě mají „citlivou povahu“, naloží? A není takový test záležitostí tak trochu ponižující lidskou důstojnost?
Absolvování testu lze jistě odmítnout. Pokud o mně chcete vědět, jaký jsem, klidně si s vámi o tom budu povídat mezi čtyřma očima - ale nechci, abych byl testován jako pokusný králík, aby o tom existoval jakýkoli záznam. Navíc profil osobnosti je jedna věc, pracovní nasazení a profesionální schopnosti druhá. Odmítnutím ale dám do ruky zbraň svým šéfům, kteří řeknou: nechceš-li se účastnit, nemusíš, ale pak víme, že nejsi schopen se přizpůsobit našim požadavkům a jako první půjdeš, bude-li se propouštět. Zaměstnanec nemá na vybranou.
Zmíněná banka patří k největší v zemi, v bankovním sektoru se u nás vydělává prakticky nejvíc, průměrné platy jsou okolo třiceti tisíc. Firmy vědí, že mohou od svých zaměstnanců žádat mnoho. Pracuje tu řada zaměnitelných jedinců, kteří by třicet tisíc nikde jinde nedostali, a stejně tak mnoho ambiciózních, kteří rádi absolvují třeba dvacet psychotestů, jen aby se dostali nahoru – na pozice těch, kteří už testy jen zadávají, nikoli absolvují.
Důležitý bod: kdo test zadává. Nejvyšší šéfové. A personální ředitel bankovního ústavu je třeba kamarád s majitelem psychotestové firmy – a proč by mu nedal vydělat? Tahle legrace sice stojí milióny, jenže je to „trendy“ a v případě banky je pár set tisíc nebo milion pakatel. Navíc – když se nám to bude hodit, propustíme tohohle zaměstnance prostě proto, že mu v testech vyšlo, že je málo ambiciózní a má sklon k občasné sebelítosti.
Osobně si myslím, že dobrý šéf je i dobrým psychologem. Nepotřebuje ke zjištění, že se někdo na něco hodí víc nebo míň, dotazník pracně vytvořený psychologickou firmou. Zná své podřízené. Ti podřízení by zase měli znát své podřízené a tak dále ... Psychologie je jistě úctyhodná věda, pokud pomáhá lidem dostat se z jejich osobních trablů, pokud dokáže odhalovat příčiny duševních poruch. Ale je to také obor, kde obchodnictví s teplou vodou a vzdušnými zámky jenom kvete.