Po středečním zápase Ligy mistrů si ve studiu povídal Jaromír Bosák s trenérem Josefem Csaplárem a když přišla řeč na tým Glasgow Rangers, oba si ufňukli, co že to je dneska za fotbalový svět, když v tomhle skotském klubu nehraje žádný Skot. Csaplárovi se fakt, že týmy ztrácejí národní charakter, nelíbil výrazně.
Dovedete si představit, že ve Spartě hrají čtyři Slováci, dva Chorvaté, dva Poláci, jeden Maročan, Filipínec, hráč z Kamerunu a trenér je Ital? Anebo že za Slavii kope ne jeden černoch, rovnou šest hráčů černých jak bota, k tomu tři Arabové a jeden šikmooký? A ani v jednom mužstvu není žádný Čech? Co tomu řekne příznivec sparťanských ultras, který je Čech jako poleno a strašně si na tom zakládá? Přestane Spartě fandit, i kdyby právě s tímhle internacionálním týmem vyhrála právě tu Ligu mistrů?
Proti takovému nadnárodnímu mixu bych neměl vůbec nic. Jistěže, už to není ten „skotský“, „český“ tým. Chybí tomu ten „správný“ nacionální rozměr. Ale tím lépe, protože nacionalismus je věc spíš škodlivá než užitečná. A taky: asi se mi víc bude jakožto fanouškovi červenobílých líbit, když Slavie konečně zase vyhraje domácí českou ligu, ať už s jakýmikoli hráči, než když bude s českými hráči hrát jako vždy – totiž ode zdi ke zdi, od výkonů špičkových k podprůměrným. Ostatně: když do Realu Madrid přišel Francouz s arabskou krví Zinedin Zidane, Španělé ho nadšeně vítali, když tam dorazil černý Brazilec Ronaldo, vítali ho ještě víc a když tam přistál bílý Anglosas Beckham, úplně šíleli nadšením. Co na tom, že pro Španěly je místa čím dál míň, když takové mužstvo patří k nejlepším na celé planetě?
Ve sportu 21. století bude čím dál víc jedno, jakou vlajku (národní, klubovou) nosí ten který závodník, hráč na prsou. Důležitý je jeho výkon. Ti nejlepší prostě hledají nejlepší podmínky pro rozvíjení a uplatnění svých výjimečných schopností. Když je k tomu nutné změnit místo bydliště, někdy dokonce i pas – proč ne? Své kořeny dotyčný jistě nezapírá, svou národnost nezrazuje. Mnozí čeští emigranti, kteří odešli na západ, mají pasy Německa, Francie, Ameriky, ale ke svému češství se stále hlásí, v Česku třeba zase žijí. Vyčítá jim někdo, že úředně jsou „cizáky“?
Představte si situaci, kdyby například desetibojař Roman Šebrle řekl, že u nás mu atletický svaz neposkytuje dobré podmínky a on proto musí trénovat a závodit za jinou zemi. Budeme mu hnedka fandit míň než v minulosti? Je sice „náš“, ale už zas tak moc není? Osobně bych Šebrlemu fandil asi vždycky, protože je prostě sympaťák, který navíc umí. I kdyby měl na prsou místo lvíčka třeba kamerunského lva.
