Bůh zaplať za skandál

Abych prakticky předvedl, s čím se budete setkávat ve sloupku s poněkud všeobjímajícím názvem Škola života, dovolím si obrátit vaši pozornost k něčemu, co vám nejspíš v mediálním hluku uniklo. V pondělí 11. března rozhodla vláda, že majetkově propojí výrobce elektřiny (ČEZ) s distribučními firmami. Jde o problematické rozhodnutí likvidující do budoucna konkurenci, které běžného spotřebitele nepotěší. Ale současně ve stejný den vláda rozhodla, že budoucí nabyvatelé státních podílů v distribučních firmách musí do deseti let zabezpečit sloupy elektrického vedení tak, aby na nich každoročně neuhořely desetitisíce ptáků jako dnes. To potěšilo alespoň mě.
Možná to tak nevypadá, ale je to průlomové rozhodnutí. O tomhle problému jsem psal v Reflexu několikrát, naposledy v souvislosti s poněkud skandální výstavou v Národním muzeu, kde se pod názvem Světlo pro Prahu vystavovaly rozkládající se mrtvoly dravců. Ti uhořeli jenom proto, že energetické podniky nejevily žádnou zvláštní ochotu vyměnit hlavice sloupů, i když nové a bezpečné se už léta vyrábějí.
Ukázalo se, že skromnost a slušnost se nevyplácí. Léta jednání nevedla k ničemu, jedna páchnoucí výstava s červy ale až zázračně probrala jak veřejnost a média, tak politiky. Ale ještě na podzim loňského roku, kdy jsme se k případu vraceli poprvé, se zdálo, že to hlavní politici odmítnou. Jednoduchým a pro stát nejlevnějším řešením bylo totiž vložit do privatizačních podmínek elektroenergetiky větu, že nový nabyvatel je povinen v určité lhůtě hlavice sloupů vyměnit. Důvodů, proč to určitě nepůjde, snášeli úředníci nejrůznějších ministerstev desítky. Když vláda o privatizaci jednala na konci loňského roku, zdálo se, že tohle byl až příliš odvážný nápad. Ale 11. března oznámila ČTK, že vláda tuto povinnost novým vlastníkům uložila. V tomto případě čest ministru Kužvartovi.
Je to důležité rozhodnutí ještě z jednoho důvodu. Za tím nápadem totiž stojí jediný člověk. Ornitolog Pavel Křížek, který mrtvé ptáky pod stožáry posbíral, korespondoval s ministerstvy, sehnal spolupracovníky s nimiž uspořádal skandální výstavu, jednal s energetiky i politiky a nakonec... uspěl. Naše politické strany, občanské a ještě občanštější, se mohou dohadovat o tom, jestli to je či není projev občanské společnosti, jestli je vhodné, aby tak zásadní rozhodnutí ovlivňoval člověk bez politického mandátu, ale mně to udělalo radost. Mám pocit, že žiji v zemi, kde je přece jen možné ovlivnit běh věcí. Chce to osobní nasazení, výdrž a - pravda - trochu štěstí.