Pokud jste čtenáři Reflexu, tak jste ji viděli přinejmenším na fotografii. Psal o ní nedávno kolega Petr Volf. Šel jsem ale minulý týden po hřebenech Krkonoš, tak jsem ji byl okouknout osobně. Při pohledu zblízka se vám vnucuje několik neodbytných otázek.
Pokud jste čtenáři Reflexu, tak jste ji viděli přinejmenším na fotografii. Psal o ní nedávno kolega Petr Volf (Sněžka 542 91). Šel jsem ale minulý týden po hřebenech Krkonoš, tak jsem ji byl okouknout osobně. Při pohledu zblízka se vám vnucuje několik neodbytných otázek.
Samozřejmě je to věc vkusu, ale na pohled se mi ten dům líbí. Ty čisté, vzdušné linie dřeva a skla působí, zvlášť v konfrontaci s dvojitým ufem sousedního Slezského domu a starou poštovnou v podobě zahrádkářské boudičky, jako jediná skutečná architektura. Pak si ale jdete do staré poštovny koupit tatranku a při pohledu na paní ve svetru, co je tam prodává, vás napadne: Aha, je to skleněné, to tam asi nebude zrovna teplo. A jsme šestnáct set metrů vysoko. Architekt Martin Rajniš by nejspíš oponoval, že futuristicky vyhlížející poštovnu bude prohřívat slunce, jehož intenzita bude regulována modřínovými žaluziemi - to jsou ta křidýlka na fotografii, která ovládá hydraulika. No, ta táhla jsem okukoval. Na místo, kde nasněží obvykle už v říjnu a na každé tyči je půl roku metrová námraza, mi to přijde hodně subtilní zařízení. Takže jediná možnost bude zatáhnout na podzim krovky a na jaře je otevřít. Na pootevírání vstříc vycházejícímu zimnímu slunci moc nevěřím.
Architekt Rajniš je po léta znám jako oponent ochranářství všeho druhu a na zateplovací a šetřící tendence současné architektury obvykle odmítá brát ohled. Novou poštovnou na Sněžce se mu podařil majstrštyk. Čistě výtvarný koncept, spíš sochu než dům, posadil na nejvyšší horu v národním parku na železné nožičky. Jako by tam byla i nebyla zároveň. Silné gesto a trochu provokace. Jako čin je to dobré, jen se obávám, že v tomhle případě narazil na fyzikální meze svého pojetí architektury. Uvidíme, co nám řekne příští jaro ta paní z poštovny.
