Přistála mi na stole knížka. Jmenuje se Genderově citlivá výchova: Kde začít a pojednává o tom, že trpíme stereotypní představou, že hoši jsou aktivnější než dívky, kluci mají rádi techniku a holky povídání. Proto by učitelé měli vychovávat děti jako lidi obecně a ne tyhle přežité představy posilovat. „Jenže které všechny to jsou?“ říkal jsem si nad ní.
Tenhle spor se vede nejpozději od šedesátých let, kdy vstoupily na scénu první vlivné feministické proudy. Jedna strana tvrdí, že měkkost, přizpůsobivost a humanitní zájmy jsou dívkám vlastní „od přírody“, stejně jako chlapcům zlobení, aktivita a zájem o techniku. Druhá zas, že to jsou společenské konstrukty – prostě se obě pohlaví přizpůsobují tomu, co po nich společnost chce. Což je pak omezuje v životě, protože chudák dívka, co chtěla projektovat lokomotivy, musí překládat z francouzštiny. Proto je třeba už ve škole tyhle stereotypy dekonstruovat a umožňovat klukům beztrestně plakat a holkám lézt po stromech. Až potud v zásadě nic nového a nic proti tomu. Upřímně řečeno, taky se mi vždycky lépe vycházelo s holkami, které se chovaly spíš „jako kluk“.
Tahle knížka ale jde dál a tvrdí, že i fyziologické rozdíly jsou dané společenskými požadavky. Například představa, že ženy jsou slabé a muži silní. Prý je to proto, že u mužů všichni sílu oceňují a nutí je posilovat, kdežto u žen se cení křehkost, proto pořád hubnou. A že rozdíly v síle mezi dvěma muži mohou být větší než mezi mužem a ženou. A tak čtete a čtete a máte nakonec pocit, že i velikost nohy je ve skutečnosti společenský konstrukt. K tomu všemu jsou tu obrázky, kde maminka zabíjí kapra, tatínek šije či nalévá rodině u oběda polévku, holka visí na laně a natírá komín. Smrt stereotypům!
Jenže pak si řeknete: Jak to vlastně poznám, že kapra zabíjí maminka a ne tatínek? No podle toho, že maminka má culík a sukni a tatínek pleš. Copak to není ten nejhrubší kulturní stereotyp? Neměli by mít v takovéhle osvícené příručce maminka s tatínkem slušivý unisex obleček a účes, aby u svých dětí nereprodukovali sexistické stereotypy? Jenže jak bych pak vlastně poznal, co mi ta knížka sděluje? Prostě záhadná, nedefinovatelná postava zabíjí rybu. A co má být?
V tom je právě ta potíž. Spousta z toho, co odlišuje pohlaví, určitě vzniklo jako společenský stereotyp. Jenže ne náhodně, ale protože se určitý typ chování osvědčil. A tak muži předvádějí rozhodnost a sílu i tehdy, když jí mnoho nemají, a ženy se sem tam stylizují do podřízené role, i když ve skutečnosti s rozhodováním nemají problém. Ale je to docela pohodlné.
Děláme to nejspíš proto, že je pro nás svět, chovající se podle zavedených pravidel, o něco srozumitelnější a přehlednější, i když se některé ty stereotypy přežily a jsou s realitou ve stále větším rozporu. „Dekonstruovat“ můžeme donekonečna, až k primátům, ale co z toho. Svět bude jen o něco méně srozumitelný, stejně jako ta gender příručka bez maminky v sukni. A pokud jde o holky, ty si tak jako tak budou dělat, co uznají za vhodné. Už dávno se ostříhaly nakrátko, cestují po světě, vládnou svými životy i se všemi nemilými následky a lokomotivy obvykle neprojektují prostě proto, že je to vážně nebaví.
