Kdo nás chce připravit o sociální jistoty

Sborový pláč nad tím, kdo všechno bude při chystané reformě daní a dávek připraven o sociální jistoty, kdo přijde o desetikorunu a kdo o tři stovky, mě upřímně rozčiluje. Jestli se dá té navržené reformě něco vytknout, tak je to přílišná opatrnost a měkkost, a jestli jsem měl někdy strach o své sociální jistoty, pak ne teď, ale za vlád dominovaných levicí.


Záleží totiž na tom, co si pod pojmem sociální jistoty kdo představí. Vůbec je nezesměšňuji, naopak. I pro mě jsou důležité. Jenže za sociální jistoty nepovažuji, když mi někdo přispěje na sešity a pastelky v první třídě, připlácí mi na topení nebo tři stovky na měsíc a dítě, protože jsem se odhodlal mít rodinu. To nepovažuji za sociální jistoty, ale za výchovu k nezodpovědnosti a plýtvání. Jasně že každá tisícovka navíc potěší, ale tyhle věci se dají bez větších problémů zvládnout šetrností. Na co ale nenašetřím zcela jistě, je operace za milión, sám si nezařídím fungující a spolehlivý důchodový systém nebo dostupné vysokoškolské vzdělání. Čímž upřímně řečeno myslím zavedení školného a státních vzdělávacích půjček. To zase za sociální jistoty považuji já. A socialistické rozhazování za Paroubka ve mně opravdu vzbuzovalo úzkost, že pro všechny ty nesmyslné dávky na cokoli nezbude na to podstatné. A zjevně to byla obava zcela oprávněná, proto mě dráždí pan exministr Sobotka, když mi tvrdí, že zase tak moc se šetřit nemusí. I kdyby měl pravdu, tenhle systém bezhlavého rozdávání cizích peněz vede jen k nesamostatnosti, pohodlnosti a vyčůranosti. Vážně nestojím o paternalistický stát, který mě pořád, v tuto chvíli prostřednictvím pana Kalouska, uklidňuje, že si určitě nepohorším; ale uvítám systém, který nechá kupování pastelek a uhlí na mně, ale pomůže mi, až se dostanu do situace, kterou sám zvládnout nemůžu. Ta reforma tímhle směrem sotva nakročila.