Potomci lidí - film pro alarmisty

Británie pod přívalem uprchlíků, každodenní atentáty i chrtí závody, všudypřítomné policejní jednotky, pouliční demonstrace a hromadné modlitby nových sekt, permanentní šedý dým nad obzorem. Britský film režiséra Alfonse Cuaróna má sice trochu banální příběh, ale blízkou budoucnost líčí v děsivě realistických barvách.


Nejsem filmový recenzent, takže slabá místa scénáře vynechám. Ostatně historku o neplodném lidstvu, kde poslední a první narozené dítě symbolizuje budoucnost, jsem četl už tak desetkrát. Ale podobně jako byl začátkem osmdesátých let přelomovým filmem Blade Runner Rydleyeho Scotta, vize rozkládající se civilizace budoucnosti, jsou i Potomci lidí silní především v detailu, atmosféře a přesném mixu současnosti a pravděpodobné budoucnosti. V tomhle směru je ovšem Cuarón opravdu mistr. Díváte se na Londýn roku 2027, plný odpadků, podivných existencí a policie, ale nemáte pocit, že je to něco katastroficky nepředstavitelného. Není to vlastně tak velký rozdíl od toho, co vidíte dnes, a to nemusíte zrovna do Londýna. Sklopné televize v metru s permanentními vlezlými reklamními bloky. Ty jsem viděl v Praze minulý týden. Dikce reklamního sloganu vyzývajícího britské občany, aby udali nelegální uprchlíky, je navlas stejná, jako u reklamy proti kopírování filmů, která běžela před čtvrt hodinou, než tenhle film začal. Žluté pláštěnky pouliční sekty modlící se za spásu světa vám připomenou performanci Greenpeace, klece utečeneckých táborů zase Guantánamo a zmatení, vyděšení vojáci pálící po všem živém Američany v Iráku. Musím říct, že snad poprvé jsem se na tomhle světě začal opravdu upřímně bát.
Vždycky spoléhám na to, že katastrofické předpovědi se obvykle nevyplňují doslova. Utěšuju se, že je to jen zbytečný alarmismus (tohle nové hezké slovo jsem převzal od zatvrzelých dějinných optimistů) a svět je v zásadě docela v pořádku. Ale síla těch zběsilých obrazů tak podobných každodennímu světu se jen tak snadno uspat nedá.