Politika je těžké řemeslo

Už dlouho jsem se chtěl zastat politiků. Vím, že po nedělní Sedmičce je to trochu podivínský názor, ale opravdu mi vadí, že politik je otloukánek, na kterého si každý plivne bez zábran a automaticky. Už to slovo samo je skoro označení kriminálního živlu, se kterým snese srovnání snad jen podobně otloukané slovo podnikatel. Žertuji? Vůbec ne. Politika je podle mě opravdu mimořádně těžké řemeslo.


Napadlo mě to nedávno, když jsem v rádiu zaslechl nový pořad Pavlíny Volfové, v němž se ptá dětí na „dospělé“ záležitosti. Bavili se o politicích a dva náctiletí bezchybně zopakovali všechny ty banality, co slýchávají doma – politici jen hrabou a mají výhody, nejde jim o veřejné věci ale o prachy a měli by tam přijít nějací noví, obyčejní lidé. Opravdu nic originálního, ale z té dvanáctileté pusy zněla najednou tahle obvyklost mimořádně naivně.
Asi nejvíc mě dráždí obecně sdílená představa, že nějací noví, obyčejnější lidé – politici budou lepší. Jako bychom se za těch posledních šestnáct let mnohokrát nepřesvědčili, že to tak není ani náhodou. Politika opravdu je řemeslo a má své zákonitosti. Především je to řemeslo mimořádně nudné. Většinu života prosedíte na schůzích, před sebou hromadu papíru, kterou nikdy nestihnete přečíst a rozumíte jí obvykle jen částečně. Většina jednání se nevede o podstatě věci, ale o procedurálních záležitostech a mocenských pákách a těžko to kdy půjde jinak. Jako politik vždy přemýšlíte o tom, s kým se domluvit proti komu, abyste mohli prosadit ono. Téměř všechna jednání jsou strašně zdlouhavá a bezobsažná. Kdo někdy poctivě odseděl v parlamentu alespoň jednu sněmovní schůzi, ví, jak neuvěřitelná je to nuda.
A když nejste zrovna v parlamentu, obvykle se scházíte s lidmi, kteří po vás něco chtějí. Od zmatených občanů, kteří si vás pletou s ombudsmanem, po lobbisty, kteří se vás snaží ovlivnit ve věcech, jež jen těžko můžete posoudit. A nádavkem statujete na desítkách společenských akcí, kam vás vodí jako medvěda, protože účast vrcholného politika je pro každého pořadatele cenný skalp. A to vůbec nemluvím o tom, že než se do špičkové politické pozice dostanete, stojí to tolik úsilí, peněz a potřebujete tolik vlivných známostí, že pak už vám nezbude než po léta tyhle dluhy splácet. Prakticky každý politik má za sebou více či méně viditelný závoj věřitelů, kteří do něj investovali a teď chtějí zpět svůj neviditelný podíl na moci.
Něco takového jsou ochotní a schopní podstoupit opravdu jen ti, pro něž vliv a moc hodně znamenají. Onen tolikrát vzývaný „normální“ člověk má jen dvě možnosti – včas utéct, nebo se přizpůsobit. Problémem naší politiky je naopak až příliš obyčejných a normálních lidí, u nichž je mnohem pravděpodobnější, že tuhle roli nezvládnou. Celý život neznamenali nic, najednou si je každý předchází, plácá je po zádech a nabízí zdarma víkend támhle či zahraniční cestu sem. Problémem mnoha politiků není nízká odbornost, ale příliš měkká a nepřipravená páteř. Většinou pod tím dlouhodobým a vytrvalým tlakem selžou jako osobnosti. Nedivím se, nedopadl bych lépe.
Vyplývá z toho něco? Především si nedělejme iluze, že se situace může nějak významně zlepšit. Politika je od podstaty neidealistická a nudná profese, bez které se ale těžko obejdeme. Žádné o mnoho čestnější politiky nikdy mít nebudeme, jen se můžeme naučit držet je lépe na uzdě.