nahoru

Otrokyně na telefonu

TOMÁŠ FEŘTEK30. ledna 2006 • 10:23

„Dobrý den, tady ta a ta odtud a odtud (nic neříkající jméno ze všeříkajícího bankovního ústavu). Mluvím s panem Feřtekem?. ... Anoděkujistaljsteseúčastníkemsoutěže.....“ Samozřejmě, že mě tyhle telefonáty štvou, jako klient lecčeho a novinář k tomu jich absolvuji pět denně. A vždycky při nich myslím na to, jaké to je, vydělávat si jako otrokyně na telefonu.

„Dobrý den, tady ta a ta odtud a odtud (nic neříkající jméno ze všeříkajícího bankovního ústavu). Mluvím s panem Feřtekem?. ... Anoděkujistaljsteseúčastníkemsoutěže.....“ Samozřejmě, že mě tyhle telefonáty štvou, jako klient lecčeho a novinář k tomu jich absolvuji pět denně. A vždycky při nich myslím na to, jaké to je, vydělávat si jako otrokyně na telefonu.
Ta bankovní paní z nejmenované spořitelny se mě snažila přesvědčit, že jsem se stal účastníkem jakési úžasné soutěže s výhrou na dosah. Ale přesvědčit se mě snažila jen slovy. Tónem a tím, jak vůbec neposlouchala, co odpovídám, dávala jasně najevo, že jsem ten den tak zhruba dvou set dvacátý druhý, komu volá, aby zjistila, jestli si přece jen nechce vzít rychlý padesátitisícový úvěr, který mi nabízeli už dopisem. Myslím, že i hlasový robot by se choval vřeleji. Jenže sotva to těm slečnám a paním – skoro vždycky to jsou ženy – můžete mít za zlé. Těžko si představit odpornější profesi, než celý den volat lidem, kteří s vámi nechtějí mluvit a vy jim musíte odříkat všechny ty slušné formulky a nabízet jim něco, o co ani trochu nestojí. I podomní obchodník je proti tomu důstojná profese.
Navíc má tohle zaměstnání ještě jednu vlezlejší variantu, se kterou veřejnost obvykle do styku nepřijde. Reklamní a komunikační agentury si najímají telefonní otrokyně, aby obvolávaly novináře a nabízely jim různá zajímavá témata pro články. Nevypadá to zase tak špatně, ale ve skutečnosti je i vnucování úvěru proti tomu elegantní téma ke konverzaci. Zkuste si představit, že nějakou totální pitomost nabízíte dvaceti otráveným novinářům za sebou. Tenhle hovor jsem absolvoval předminulý týden:
„Tady Markéta Tramtadá, Houska a syn. Dostal jste naší tiskovou zprávu k uvedení kompresních podkolenek Riko a Riko na český trh?“
„Dostal.“
„Doufám, že vás to téma zajímá a ...“
„Nezajímá.“
„Ale prevence chorob oběhového ústrojí je důležité téma a i váš časopis by měl....“
„Opravdu to použít nemůžeme.“
„Myslím, že byste si měl uvědomit, že vaše čtenáře by to určitě zajímalo.“
„I kdybych vám chtěl vyjít vstříc, v tomhle časopise není žádná rubrika, kde by to mohlo vyjít a nevypadalo by to jako pěst na oko.“
„Vás nezajímá zdravotnictví? Jste přece společenský týdeník...“
„Znáte ten časopis? Viděla jste ho někdy“
„No, je to už dost dlouho. Tak alespoň malý článeček.“ Přechází do prosebného tónu a já cítím lehké šumění adrenalinu v nosních dírkách.
„Viděla jste ten časopis?!“
„Aspoň maličký!!!“
„Víte co, zkuste si to přečíst dřív, než někam zavoláte. Ušetříme si oba dost času.“
Klap. Hulvát? Vážně mi je těch telefonních otrokyň líto a omlouvám se všem, se kterými nachlup stejný rozhovor absolvuji v příštích týdnech, ale moje frustrační tolerance taky má svoje hranice.

TOMÁŠ FEŘTEK

+ dárek navíc
K předplatnému dárek navíc

Kurzy měn
25,780
22,330
29,500
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější