Děti z dětských domovů jdou na dračku

Před vánoci jsou děti z dětských domovů žádané zboží. Zdobí premiérův vánoční strom, soutěží o kde co, posíláme jim dárečky a házíme dvacky do pouličních pokladniček. Kdo jiný by nám tak levně a bez námahy poskytl pocit, že jsme v tom shonu i tak nějak adventně slitovní. Může mě vždycky z téhle laciné charity vzít čert. Předpokládám, že ty děti taky.


Někdy mám pocit, že si tahle země děti v dětských domovech chová právě proto, aby měla na kom předvádět svůj soucit. Podobně, jako víme, že zvířatům v ZOO nijak zvlášť neprospívá, ale mají u nás tradici a koho bychom ukazovali vlastním dětem o volných víkendech. Chápu, že je to poněkud brutální teorie, ale nemůžu si pomoct. O tom, že dětský domov je nejhorší způsob náhradní péče o nezaopatřené děti, byly popsány tuny papíru. Platí to i o těch osvícených, které jsou malé, rodinné a snaží se děti neizolovat od reality. Přesto děti, které nemohou žít v původní rodině (jen dvě procenta z nich jsou skutečnými sirotky) v naprosté většině případů skončí v dětském domově. Vztaženo k počtu obyvatel máme v České republice asi o dva řády více dětí v dětských domovech, než je v té vyspělejší polovině EU běžné. Celkem je to dvacet tisíc dětí. Pro srovnání jsem dohledal údaj, že v šedesátimilionové Velké Británii mají v domovech 6 000 dětí.
Důvod, proč to tak je, není složitý. Stát investuje především do dětských domovů (jedno dítě stojí 250 000 Kč ročně), má totiž rád instituce i když ví, že na konci bude s vysokou pravděpodobností člověk bez zaměstnání a věčně na pokraji kriminálu. V tom je statistika neúprosná. Naopak moc se nestará o rozvíjení různých forem profesionální pěstounské péče. U nás je obvyklý model adopce – dítě si vezme běžný pár, ale ten má logicky zájem o dítě co nejmenší a pokud možno bílé. To znamená, že se přes všechnu snahu adopce týká jen omezeného počtu dětí. Ještě je možná „laická“ pěstounská péče, ale ta se obvykle od adopce liší jen úředně a platí o ní, pokud jde o vhodný objekt, totéž. Profesionální pěstouni, kteří by se starali za plat o dvě tři děti, měli k tomu zázemí a odbornou podporu, kteří by se specializovali třeba na nezletilé matky, nebo na děti, které o rodinu přijdou na prahu dospívání, u nás prakticky neexistují. Dětské vesničky a pěstounské velkorodiny nejsou úplně špatný model, ale co do počtu dětí spíš okrajový, navíc pro pěstouny je tenhle životní styl, standardní rodině ostatně velmi vzdálený, krajně zatěžující.
Tak vypadá pozadí našeho předvánočního dojímání nad opuštěnými dětmi. Nestojí o naše dojetí a o dárky jen omezeně, v dětském domově je hmotný standard velmi slušný. Tou dvackou nebo ojetou koloběžkou nic nezachráníme. Mnohem rozumnější by byl adventní tlak na politiky, aby s touhle nesmyslnou a nedomyšlenou strategií skoncovali. Neměli bychom se pak nad kým dojímat, ale ty děti by nám poprvé byly opravdu vděčné.