Upřímně řečeno, měl bych úplně stejné pochybnosti, i kdyby v titulku stálo FRANCOUZSKÉ ANO. Asi jsem nebyl sám, kdo si uvědomil, že největší problém referenda není přesvědčit obyvatele, aby hlasovali pro ANO či NE, ale aby vůbec hlasovali o otázce, kterou jim položíte.
Jak jsem jinak spíš příznivcem rozhodování v referendu, francouzská epizoda mě hodně zviklala. Jedno totiž bylo z rozhlasových a novinových reportáží zjevné. Jen velmi omezená část Francouzů opravdu hlasovala o tom, jestli si přeje Evropskou ústavu. Mnohem častěji se vyslovovali k tomu, že si nepřejí přijetí Turecka, že se bojí o práci, protože se firmy přesunují na východ, že jim vůbec ty nové země lezou na nervy a v neposlední řadě, že jim leze na nervy současná vláda a prezident. Na všechny ty názory mají jistě právo, ale ať už hlasovali v referendu jakkoli, nic z toho nevyřeší. Přitom kampaň k referendu byla mohutná, o pro i proti se psalo všude a dlouho, hlasovat přišlo skoro sedmdesát procent lidí, což je ve srovnání s ostatními pokusy o referendum (například na Slovensku) až snové číslo. Jenže – přes všechnu snahu – lidé nakonec z valné části odpovídali na něco, na co se jich nikdo neptal. A otázka je, jestli tohle není hlavní problém celostátního referenda. I přes zdánlivou jednoduchost otázky asi je mimořádně složité dopravit její obsah k tak obrovskému počtu lidí. V masovém měřítku nerozhodují argumenty a slova, ale emoce.
Je to o to zrádnější, že v jedné věci se mýlím. Francouzské NE totiž současné politické reprezentaci podrazilo nohy, takže kdo takhle hlasoval kvůli nespokojenosti s vládou a prezidentem, vlastně dosáhl svého. Pak to ale nejspíš znamená, že referendum je jen takový emoční test. Ať se zeptáte na cokoli, odpovědi jsou jen dvě. Ano, vcelku to s vámi ujde. Ne, jděte od válu.
