Musí být politik trochu hlupák?

Jsou zážitky o něž se nelze nepodělit. Rozhovor Renaty Kalenské s manželkou premiéra Šárkou Grossovou v sobotních Lidových novinách opravdu bere dech. Neuvěřitelná kombinace průměrnosti, nevzdělanosti, přízemnosti a panovačné hlouposti. Jestliže o rodičích se říká, že ty si člověk nevybírá, s partnerem je to přesně naopak. K dokreslení portrétu Stanislava Grosse, který ani sám sebe neprezentuje zrovna jako intelektuála, je to četba k nezaplacení.


Nevím, jestli to platí jen pro českou politiku, ale mám pocit, že se v ní dlouhodobě udrží spíš nepříliš vzdělaní bodří hoši, než pochybující intelektuálové. A platí to na pravici i na levici. Vítězství Topolánka v ODS, Grosse v ČSSD a Kalouska v KDU jsou jen trojí podobou jednoho trendu, který nabízí razantní vedení politického houfu a brzké rozdělování prebend. Většina pokusů o poněkud sofistikovanější politiku s dlouhodobou vizí je dříve či později vytlačena na okraj. Lidé jako Špidla, Pithart, Ruml, ale třeba i Marvanová nebo Mareš dříve nebo později skončili v politickém autu, často zcela nepopiratelně vlastní vinou. Nechci tím říct, že ti druzí jsou automaticky lepší, jen neuspěli ve zkaženém světě. Možná je to opravdu tak, že pro úspěšnou kariéru politika jsou důležitější základní instinkty a jakékoli pochybnosti a komplikované uvažování vedou k neúspěchu. Jistě, taky si vzpomenu na pár filosofů na římském trůně a několik špičkových intelektuálů v prezidentských funkcích. Ale to byla nejspíš jiná země nebo jiná doba.