I když si popis projevu bavorského ministerského předsedy Edmunda Stoibera na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku, jak ho vylíčili redaktoři Práva, vydělím dvěma, pořád zbývá pěkně hutný portrét německého revanšisty jak z normalizačních novin. Jen ať si Češi nemyslí, že jim teď v unii dáme pokoj! Dokud neodvolají dekrety, nebudeme se s nimi bavit.
Není to zase nic tak nelogického, že v unii, kde by se teoreticky měly mezistátní konflikty spíš otupovat, je to mnohdy naopak a sudetoněmecká historie je toho přímo učebnicovým příkladem. A to oboustranně. Stoiberova razantnost je jen ozvěnou na stejně nekompromisní potvrzení Benešových dekretů a nesmyslný zákon o Beneši státotvorném. Protože na čem mají politici soutěžící o veřejný zájem předvést, že se nás umí zastat? Na procentech DPH vyhádaných v Bruselu? Na větším počtu křesel, která se podařilo pro Česko vyboxovat v Evropském parlamentu? To zajímá jen zcela zanedbatelnou část populace. Ale takový národní zájem, historická území, padlí a vyhnaní, to je to správně tučné sousto do veřejného projevu.
Fakticky sice o mnoho nejde – majetek vyhnaným Němcům nikdo nevrátí, protože většinou už dávno neexistuje, a kupovat tu domy a pozemky mohou už dnes, ale to politikům nebrání, aby bojovně hřímali přes čerstvou unijní hranici. Místo toho, abychom my už konečně uznali, že vyhnání Němců nebyl dobrý nápad a doplatili jsme na něj především sami a Němci naopak projevili jistou míru pochopení pro poválečný zmatek, který způsobil středoevropské „stěhování národů“, vedou si obě strany svou. Nám by slušel mírný distanc od Benešových dekretů, bavorskému ministerskému předsedovi méně „krvelačný“ slovník. Bohužel, to bychom asi od politické reprezentace chtěli mnoho. Tak alespoň neberme to oboustranné bití v národní prsa příliš vážně. Politika je prostě zvláštní a nezáviděníhodné řemeslo.
