Konec vodníků v Čechách

Uznávám, že je to poněkud laciný titulek, ale strávil jsem sobotu na mimořádném sjezdu Strany zelených a celý den jsem přemýšlel o tom, jak pojmenuji článek, který napíšu. No a název téhle dávné komedie se mi neustále vnucoval. Paralela je to prostinká. Zelení jako zelení, konec jako konec.


Zažil jsem už víc stranických sjezdů, ale tady mi poprvé došlo, jak nevděčné a otravné povolání je politika. Po loňském vnitrostranickém „puči“ přišli do Strany zelených noví lidé. Když přehlédnete sto sedmdesát delegátů v sále, vidíte ekologické aktivisty současné i bývalé, ministerské úředníky, obvykle ty osvícenější, pár poněkud archivních celebrit typu Petra Uhla. Je to zvláštní společnost, ale vzbudí ve vás zájem. Třeba tihle lidé opravdu jsou schopní přinést do politiky nová témata. Pak ale začne jednání a zjistíte, že za pouhých pár měsíců existence staronové strany i tady už vniklo několik na sebe nevražících frakcí. Jednání se táhne, půl dne se lidé dohadují, jak vlastně budou hlasovat, a člověk, který není zvyklý na politickou novořeč, většinou neví, o čem se tu vůbec mluví. Například věta „navrhuji zrušit odstavec a) a nahradit ho slovy …“ v překladu do lidštiny obvykle znamená „Tonda mi leze na nervy a ať navrhne cokoli, jsem proti“. Vnitrostranická politika prostě má své zákonitosti a Strana zelených se liší jen tím, že je nezkušená a všechny ty vnitřní šarvátky jsou zdlouhavější a politováníhodnější. Protože, když se hádají v ODS, jde alespoň o reálný podíl na moci. Tady je jasné, že čím nesmiřitelnější spory se tu povedou, tím pravděpodobnější je, že Zelení nikdy žádného reálného vlivu nedosáhnou. Lidí schopných dělat skutečnou politiku není mezi Zelenými ani při největším optimismu víc než padesát. To nejhorší, co by se téhle straně mohlo stát, je, kdyby skutečně překročila pětiprocentní hranici a ona personální prázdnota by vyplula na světlo.
Pokud se tedy bojíte zeleného radikalismu v české politice, mohu vás uklidnit. Bojíte se zbytečně. A jestli jste doufali v Zelené jako přijatelnou alternativu příštích voleb? Nesluší se mluvit za druhé, ale já jsem pochopil, že si na ni budu muset ještě pár let počkat.