Plačtivý tón, kterým šéf tiskového odboru prezidenta Petr Hájek běduje nad pokleslostí české žurnalistiky, která nechápe velikost Václava Klause, mi docela spolehlivě zvedá adrenalin. Pana Hájka jsem zažil krátce. Založil začátkem devadesátých let Reflex, jako šéfredaktor byl schopný, tolerantní a rozhodný. Kromě toho ale také do časopisu psal.
Jeho komentáře byly téměř bez výjimky vyhraněně stranické – byť ODS byla tehdy ještě v plenkách – netolerantní a často hystrionsky demagogické. Když potom dlouhá léta působil jako vlivná šedá eminence v zákulisí ODS, kdykoli stranické tiskoviny klesly k bulvárně agresivnímu tónu, nebylo těžké najít za tím Hájkovu ruku a názory. Ostatně v rozhovoru s Renatou Kalenskou v Lidových novinách z této soboty docela otevřeně přiznává, že bulvár ho nijak neuráží, je to prostě styl sdělení. V pořádku, to považuji za ocenitelnou názorovou kontinuitu. Předvolební noviny ODS opravdu nemívaly k žurnalistickému kanálu příliš daleko. Ale kde pak Petr Hájek bere tu odvahu ke krokodýlím slzám a řečem o tom, jak nesmírně pan prezident trpí novinářskou malostí. Myslí to vážně? Nebo je to zase jen hra a další kostým v představení, kde je, podobně jako v bulváru, všechno dovoleno? Kat Mydlář povýšil a s kardinálským kloboukem na hlavě si stěžuje, že jsou na sebe lidé hrubí. Jako vtip to špatné není.
