Na tenhle sloupek by mně vlastně stačily tři souvětí. První: Vážená paní ministryně, dejte prosím pokoj domácím školám, kam „chodí“ sotva pár set dětí. Druhá: To je opravdu to poslední, co by bylo v našem školství nutné co nejrychleji změnit. Třetí: Věnujte se radši těm desetitisícům dětí, které chodí do prokazatelně špatných státních škol. Konec.
Na tomhle prostém sdělení je pro mě nejpodivnější, že už ho píšu během posledních dvou let v nezměněné podobě zhruba po páté. Pokaždé, když si ministerstvo vzpomene, že domácí vyučování, kdy rodiče učí své děti sami, nějakým způsobem omezí. Absurdní je to hned z několika důvodů. První už jsem zmínil. Domácí škola se týká z hlediska populace zcela zanedbatelného počtu dětí. Rodičů, kteří jsou ochotní podstoupit řeholi a učit děti doma, je z pochopitelných důvodů málo. Za těch pár let, co u nás domácí škola jako experiment povolený ministerstvem funguje, se nepotvrdila žádná z obav, které stály na počátku. Kvalita takového vzdělání není horší - pravidelné přezkušování to potvrzuje, děti nejsou sociálně izolované a nemají problém pokračovat na vyšším stupni v „normální“ škole. Naopak, studují rychleji a efektivněji, tráví ve „škole“ méně času a mají k učení daleko lepší vztah.
Místo toho, aby ministerstvo experiment vyhodnotilo a zařadilo domácí školu mezi plnoprávné a standardní způsoby, jak absolvovat základní vzdělání, vymýšlí, jak ji přistřihnout křídla. Těch návrhů bylo v posledních letech víc, teď se v novém školském zákoně má objevit formulace, že je to typ vzdělávání omezený jen na první stupeň a krajské úřady mají něco takového povolit jen ve výjimečných případech u dětí zdravotně postižených. Škoda času to rozebírat detailně a přistoupit na ponižující licitaci. Normální lidská odpověď zní: Jděte s tím do háje! Místo toho, abyste se pokusili udělat něco se stovkami škol, které jsou i podle šetření České školní inspekce mizerné, zakazujete něco, co prokazatelně funguje. Úřední tupost do nebe volající!
