Ne na mém dvorku

Docela zábavnou variantu pokrytectví předvedli představitelé veřejné správy, když se minulý týden začalo mluvit o šesti místech, kde by mohlo být vybudováno trvalé úložiště jaderného odpadu. Není to poprvé, státní úřady zhruba každé dva roky zveřejní seznam možných lokalit a reakce je vždy až dojemně stejná: “Naše koncepce rozvoje je založená na turistice, Nechceme být popelnicí...

, kam se odhazuje…” Ostatně, co by takový starosta mohl říkat jiného, aby ho sousedé neukamenovali. A to je na tom právě zábavné. Česká veřejnost výraznou většinou podporuje jadernou energetiku a ty, kteří ji zpochybňují, považuje za ekoteroristy a šašky. Ale když dojde na to, co k jaderné energetice neodmyslitelně patří – kam s odpadem, který bude smrtelně nebezpečný ještě desetitisíce let – všichni se tváří, že s tím nechtějí mít nic společného. Přitom z hlediska potenciální havárie je popravdě řečeno trochu jedno, kde konkrétně v téhle malé zemi úložiště bude. Ono totiž ve skutečnosti nejde ani tak o havárii a obavy o život. To je opravdu jen hypotetické nebezpečí. Místní se bojí především těch zcela reálných následků velké stavby a z nich především ztráty dobré pověsti. Temelín je toho nejlepším příkladem. Přinesl do dříve zapomenutého Týna nad Vltavou velké peníze a pracovní příležitosti? Ano. Bojí se lidé v okolí havárie a ozáření? Spíš ne? Elektrárna stojí, jakž takž funguje, ale následky jsou neoddiskutovatelné. Město zastavěné paneláky, okolo elektrárny průmyslová krajina, ohyzdné panorama, ceny nemovitostí výrazně poklesly. Jet na dovolenou do Temelína, zní jako hodně černý vtip. Tenhle typ prosperity prostě má svůj rub a lidé to vědí. Hrátky okolo úložiště jsou zatím zcela teoretické. Dlouhé roky se bude zkoumat, stavět by začalo až za čtyřicet let. Takže by to vlastně mohlo být každému starostovi srdečně jedno. Jenže o dobrou pověst místa se hraje už teď. A cena je vysoká.