Na osudu rozpočtu se může podepsat ještě prezident Klaus. Může ho vetovat. Tím by Paroubkovi způsobil velké nepříjemnosti a zdržel by projednání zákona. Zároveň by vystavil zkoušce ODS...
, protože její řeč by teď musela být „ano, ano, ne, ne“ (absence při hlasování by znamenala nikoli „ano“, jako naposled, ale „ne“).
Předpokládá se ovšem pilátovské řešení – prezident rozpočet ani nevrátí, ani nepodepíše, takže rozpočet začne platit a Klaus bude z obliga. Proč by tahal za jiné kaštany z ohně, že.
Po bezesné noci se nechal ministr Janota „ugovoriť“ premiérem Fischerem. Ve vládě zůstane a podá návrh na další úspory ve státním rozpočtu (zřejmě podnícen úspěchem svého prvního návrhu). Premiér Fischer zjistil, že jeho vláda se neopírá o jasně definovanou koalici politických stran. Pokud toto premiér (ať už úřednický nebo neúřednický) zjistí, měl by rezignovat, protože vláda s nedefinovanou podporou nemůže na delší dobu (tj. na dobu delší než je pět měsíců určených k „přemostění“) vůbec existovat. Snění premiéra Fischera o „podpoře napříč politickým spektrem“ je snění o nepolitické politice prvních polistopadových měsíců. Z toho už jsme dávno vyrostli. Z toho, co premiér veřejně vyhlásil, plyne marná touha plnit neuskutečnitelná zadání, která bude dostávat od rozhádaného a akce neschopného parlamentu. Zadání té povahy, jaké známe z lidových pohádek: např. zaplať, ale tak, aby ti peněz v šrajtofli neubylo, nýbrž přibylo. V PS vznikla neuvěřitelná situace: vytvořila se účelová koalice ČSSD – KSČM – KDU-ČSL, a to za účelem optimalizace předvolební kampaně. Pravda, není to koalice vládní, nýbrž jen „předvolebně koaliční“, a tak to lidoveckým svatouškům tentokrát nevadí. Opozicí jsou TOP 09 a ODS, přičemž TOP 09 se snaží využít úzkostí ODS k tomu, aby ji odřela o co nejvíc hlasů, kdežto ODS si v hlasování o rozpočtu z nepochopitelných důvodů nechala navléci Paroubkův chomout. A Paroubkovi se nepochybně podařilo srazit trochu Fischerově vládě hřebínek, předvedl veřejnosti i jí samé její bezmocnost. Paroubek je jediným a skutečným vítězem střetnutí o rozpočet (vypadá to, že to měl chytře vymyšleno), nejvíc prohrála ODS. Pokud zůstane ODS v situaci „nejvíc prohrávajícího“ až do voleb, bude to mít pro následující léta dosti katastrofické důsledky. Česká opozice se připodobní té slovenské.
Každý dvacátý Pražan je náš slovanský bratr z východu, na venkově je procento o něco nižší (a to jde jen o ty legálně přihlášené). Zdá se, že jméno prezidenta obnovitele, dr. Edvarda Beneše, nebylo vytesáno do zlatých desek našich zákonů neprávem. Jeho sen, zhmotněný v dekretech, o přidělení české půdy „osobám slovanské národnosti“ se uskutečňuje, ačkoli Němci byli už dávno „odsunuti“. Pak že dekrety nejsou páteří našeho právního řádu! Zdá se, že některým remcalům se to nelíbí. Je to na velký, nebo na malý retribuční dekret?
Slovensko se vzbouřilo. Parlament, koalice, opozice, Slováci i Maďaři přijali poměrně jednotně deklaraci podporující vyvěšování křížů (v Právu píší „katolických“: čím se liší katolický kříž od nekatolického?) ve školách. Slovensko je v choulostivé situaci, má totiž kříž ve státním znaku, a ten by se vlastně mohl taky stát nežádoucím. Deklarace je politický akt - jako taková umístění křížů nenařizuje, ale nepřímo umožňuje.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
